Křemenáč borový

Křemenáč borový (Leccinum vulpinum Walting) je jedlá a chutná houba z čeledi hřibovitých, vhodná ke konzumaci ve všech úpravách.

Křemenáč borový
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Odděleníhouby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
PododděleníAgaricomycotina
TřídaAgaricomycetes
Řádhřibotvaré (Boletales)
Čeleďhřibovité (Boletaceae)
RodKozák (Leccinum)
Binomické jméno
Leccinum vulpinum
Walting 1961
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Synonyma

  • Leccinum aurantiacum var. vulpinum (Watling) Pilát, 1966
  • Krombholziella vulpina (Watling) Šutara, 1982
  • Boletus vulpinus (Watling) Hlaváček, 1990
  • Polyporus vulpinus (Link) Fr., 1821
  • Xanthochrous vulpinus (Link) Bourdot&Galzin, 1925
  • kozák borový
  • hřib lískohnědý
Šupiny na třeni jsou v mládí bělavé
Mladá plodnice

Vzhled

Makroskopický

Klobouk má v průměru 5-12 cm, v mládí polokulovitý, později polštářovitý, rezavočervený, matný, sametový, někdy až vláknitě šupinatý, občas až jakoby roupukaný na políčka. Pokožka klobouku je suchá, za deštivého počasí slabě slizká ale rychle osychá.

Rourky jsou 18-25 mm dlouhé, při třeni vykrojené, nejprve smetanové, pak šedookrové s jemným nafialovělým nádechem. Póry jsou drobné.

Třeň je 70-150 mm a 15-45 mm široký, v mládí břichatý, později válcovitý nebo kyjovitý, bělavý, pokrytý šupinkami, které jsou v mládí bělavé, potom hnědé a červenohnědé a stářím dostávají tmavě šedou až černavou barvu.

Dužnina je bílá, nejprve celá tuhá, později v klobouku měkká, ve třeni vláknitá. Na řezu se dužnina zbarvuje v klobouku růžově, ve třeni tmavorůžově, pak šedofialově, později šedomodře

Třeň je v dospělosti válcovitý nebo kyjovitý

Mikroskopický

Výtrusný prach je hnědý, se slabě olivovým odstínem.

Výskyt

Roste v červenci až říjnu v jehličnatých lesích. Tvoří mykorhizu s borovicí lesní nebo s některými jinými druhy severoamerických borovic. Vyskytuje se poměrně zřídka, nalezneme ho však v celém mírném pásu severní polokoule.

Nejčastější záměny

Křemenáč borový je podobný všem ostatním druhům křemenáčů, tzn. křemenáči osikovému, křemenáči březovému, křemenáči dubovému nebo křemenáči smrkovému.

Odkazy

Literatura

  • Erhart, J.; Erhartová, M.; Příhoda, A. Houby ve fotografii. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1977. – Str. 172.
  • Dermek, A. Atlas našich húb. Bratislava : Obzor, 1979. – Str. 360.
  • SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas : 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub : 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno: Trojan, 1999. ISBN 80-85249-28-6. S. 23.
  • Andreas Gminder, Tanja Böhningová: "Houby", str. 37. Euromedia Group, k.s, Praha, 2009. ISBN 978-80-242-2330-8
  • Josef a Marie Erhartovi: "Houbařský atlas", str. 24. Nakladatelství Finidr, Český Těšín. ISBN 80-86682-18-8

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.