Juro Jánošík (opera)

Cikker začal psát operu v prosinci roku 1950; za rok a půl měl hotovou úplnou skicu, kterou pak do roku 1953 instrumentoval.[2] Premiéru měla následujícího roku v opeře Slovenského národního divadla a byla to - po Suchoňově Krútňavě (1949) - druhá úspěšná původní slovenská opera. Pod vlivem dojmu ze scénické podoby díla Cikker již v prosinci 1954 operu zčásti přepracoval, především 1. a 2. obraz, změnil pořadí některých scén a přikomponoval několik sólistických monologů. Tato definitivní přepracovaná verze byla poprvé uvedena 5. května 1956; tehdy měl Juro Jánošík za sebou již více než 50 repríz.[2][1][3]

Libretistou Jury Jánošíka je, stejně jako u Krútňavy, Štefan Hoza, který v tomto případě při tvorbě libreta vycházel z věrohodných nebo alespoň pravděpodobných historických pramenů o nejslavnějším slovenském zbojníkovi Juraji Jánošíkovi a Tomáši Uhorčíkovi. Vycházel též z lidových tradic zachytávajících obraz tehdejšího života. Libreto je tedy původní, a nejde tedy o zpracování jako v případě Krútňavy napsané na motivy novely Milo Urbana.[2] Podobně jako Krútňava se i Juro Jánošík člení na šest obrazů (první a poslední dva jsou spojeny rozsáhlými symfonickými mezihrami),[4] jež sledují období od Jánošíkova útěku z poddanství ke skupině zbojníků až po jeho popravu roku 1713. Z toho vychází i děj opery. Sbor má v opeře reálnou úlohu lidu (poddaných, šlechticů atd.), otevírá operu (Nie to mizernejšie stvorenie, jak nevoľný sedliak) a stejně tak ji uzavírá, když opakuje Jánošíkova slova v závěrečné „modlitbě“ za svobodu (Zasvitne deň). Jistou slabinou libreta je přílišné exponování postav Milky a Zuzy, jakož i jen volné řazení scén; jen 4. a 6. obraz jsou účinně dramaticky propracované.[3] Nejzdařilejší části libreta vycházejí ze slovenské lidové slovesnosti[3]

Stejně jako u Krútňavy i libreto Jury Jánošíka dává velký prostor tanečním scénám, které neodmyslitelně patří k vykreslení zbojnického života, ale i obrazu života šlechty.[5] Tak 2., 3. i 4. akt končí lidovým tancem, v 2. a 4. obraze společně se zpěvem sboru; jako kontrast se objevují dva tance v italském stylu 18. století, charakterizující uherskou šlechtu.[6] Tanec však je příznačný pro tuto operu jako celek: její hudba je postavena spíše tanečně než deklamačně, taneční ostináta jsou bohatě využívána k sjednocení scén, tanec charakterizuje Jánošíka i jeho „horní chlapce“ a ostatní lidové postavy.[7]

Cikker napsal operu v duchu tehdy panujícího folklorismu, lidové písně přebírá i parafrázuje, zejména co do rytmiky a slovní dikce. Imitace lidové hudby je nejzřetelněji svázána s postavou Gajdošíka – hudce zbojnické skupiny.[8] Cikker ke stylizaci lidové hudby dospěl zejména vlastním studiem valašsko-pastýřských slovenských písní a lidové instrumentální hudby („hudecké muziky“).[9] I proto dobová estetika (Lubomír Dorůžka) oceňovala „realistickou metodu zobrazování a plnokrevnou národnost [Cikkerova] hudebního jazyka“.[5] Jinak zde Cikker vychází stylově z impresionismu, expresionismu a z české moderní klasiky (Vítězslav Novák, Josef Suk).[3]

Juro Jánošík je strukturou v podstatě tradiční číslová opera; skladatel využívá recitativy, arióza (z nichž nejrozlehlejší je Jánošíkovo závěrečné slovo před soudem, které lze označit za árii), ansámbly, kromě toho se vyskytují příznačné motivy: motiv Jánošíkova jména, fanfárový motiv vzdoru, motiv touhy po svobodě, motiv zlé předtuchy aj.[10] Cikker, do té doby především symfonický skladatel, však založil operu velmi symfonicky; orchestr je silně obsazen a dynamicky využíván, často je rozdělen na část založenou na tématech a vyjadřující dramatický děj a část vytvářející harmonické pozadí náladu. Zpěvní hlasy jsou vedeny téměř instrumentálně jako součást orchestru a ve svém výsledku často nezpěvné, což platí o sólistických i sborových partiích.[10]

Cikker sám o svém díle napsal: „Opera Juro Jánošík je výsledkem dlouholeté touhy zkonkretizovat chlapecké představy o tomto legendárním ochránci chudých. I já jsem hledal jeho poklady v Kremnických horách a v Harmaneckých jeskyních. V době studia na pražské konzervatoři jsem si napsal i libreto. Chválabohu, jen libreto! Potom, jak roky běžely, chlapecké romantické představy začínaly dostávat vážnější charakter. Časem se mi Jánošík stal zosobněním mého názoru na sociální spravedlnost, pravdu a svobodu. Přitom jsem nabyl přesvědčení, že poklad, který zanechal, není zakopaný pod starými jedlemi v zemi, ale v mravní síle, kterou zosobnil a nám zanechal.“[2]

Opera byla úspěšná, pronikla i do zahraničí (Ljubljana 1963). V českých zemích ji diváci měli možnost vidět nejprve v Praze v Národním divadle na čtyřech představeních od 22. června 1955 při příležitosti zájezdu Slovenského národního divadla,[11] přepracovanou verzi pak opět při zájezdu SND ve Smetanově divadle 22. října 1959[11][12] Samostatně ji nastudovala divadla v Plzni (1970), Brně (1978) a Liberci (1984). Na Slovensku připravilo Slovenské národní divadlo nové inscenace v letech 1961 a 1971, v Košicích byla nastudována roku 1977 a v Banské Bystrici v letech 1968, 1984 a v dosud poslední inscenaci roku 2016 (s tou Státní opera Banská Bystrica roku 2017 hostovala i ve Státní opeře Praha[13]).[14][15][2][16] Operu rovněž v německém překladu Roberta Brocka vysílal hamburský rozhlas (Rundfunk Hamburg).[1] Roku 1987 natočil operu jakožto televizní film režisér Jozef Zachar pro Československou televizi.[17][18]

Děj opery se odehrává na Liptově v letech 1711-1713.

Tři flétny, tři hoboje, čtyři klarinety, tři fagoty; čtyři lesní rohy, tři trubky, tři pozouny, tuba; tympány, bicí souprava; dvě harfy; celesta; xylofon; zvony; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[22]

Existují dvě dosud nevydané nahrávky bratislavského rozhlasu:

• 1954 (záznam z prvního nastudování). Zpívají (Juro Jánošík) Gustáv Papp, (Uhorčík) Bohuš Hanák, (Hrajnoha) Juraj Wiedermann, (Gajdošík) Janko Blaho, (Zuza) Margita Česányová, (Milka) Štefánia Hulmanová, (Ilčík) Alexander Baránek, (Mara) Janka Gabčová, (Záhora) Václav Nouzovský, (Révay) František Hájek, (Mikuš) Imrich Gál, (Jánošíkův otec) František Zvarík, (Palugyaiová) Dita Gabajová, (Čemický) Karol Sekera, (Palugyai) Ladislav Černý, (Radvanský) Franjo Hvasija, (Lövenburg) Emil Schütz, (Skala) Juraj Martvoň, (Okoličanyi) Jan Hadraba, (Lehotský) Ferdinand Krčmář, (Trnavský student) Anna Hornungová-Martvoňová, (Trnavská studentka) Tatjana Masariková, (Trnavská studentka) Marta Meierová, (Trnavský student) Štefan Gabriš, (Jakoffy) Zdenko Hrůza, (Carovský) Ladislav Nezhyba, (Dráb) Ladislav Vojtko. Sbor a orchestr Slovenského národního divadla v Bratislavě řídí Tibor Frešo[23]
• 1973 (kráceno). Zpívají (Juro Jánošík) Gustáv Papp, (Uhorčík) Juraj Hrubant, (Hrajnoha) Juraj Martvoň, (Gajdošík) Arnold Judt, (Zuza) Elena Kittnárová, (Milka) Anna Kalabová-Peňašková, (Mara) Jaroslava Sedlářová, (Záhora) Ladislav Nezhyba, (Mikuš) Stanislav Beňačka, (Jánošíkův otec) Ondrej Malachovský, (Palugyaiová) Růžena Štúrová, (Čemický) Alexander Baránek, (Radvanský) Štefan Hudec, (Lövenburg) Juraj Widermann, (Piccolini) Anton Mrvečka, (Skala) Juraj Oniščenko, (Lehotský) Štefan Janči, (Studentka) Jarmila Smyčková, (Studentka) Nina Hazuchová, (Studentka) Sidónia Haljaková, (Student) Peter Dvorský, (Jakuffy) Václav Nouzovský, (Kněz) Zdenko Hrůza, (Surovec) Ludwig Anton. Slovenský filharmonický sbor a Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Bratislavě řídí Tibor Frešo[24]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Juro Jánošík (opera) na slovenské Wikipedii.

• VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. (slovensky)
• DORŮŽKA, Lubomír. Juro Jánošík. In: HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 7. vyd. Praha: Státní hudební nakladatelství, n. p., 1965. Kapitola Ján Cikker, s. 787–789.

Múzeum Jána Cikkera - obsah opery a další údaje o ní