Jozef Kočiš

Vystudoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě v Bratislavě. Vybudoval archív v Bytči. Začátkem května 1955 se stal ředitelem Štátneho archívu v Bytči, který byl jeho celoživotním působištěm až do odchodu do důchodu v roce 1990.

Mimo Státní archív v Bytči, působil také v centrálních archívních orgánech, které existovaly v rámci Slovenské archivní správy. V letech 1971 – 1992 byl členem Vědecké archivní rady v Bratislavě a od roku 1978 také členem redakční rady časopisu Slovenská archivistika.

Akademický titul doktor filozofie získal v roce 1970. V roce 1977 po obhájení kandidátské práce na téma „Stoličná správa na Orave a v období feudalizmu“ mu udělilo Vědecké kolégium Slovenské akademie věd (SAV) pro vědu o společnosti titul kandidát historických věd. J. Kočiš pracoval v poradních orgánech a komisích Historického ústavu SAV v Bratislavě, byl členem Slovenské historické společnosti (SHS). Působil jako člen Vlastivědného sborníku Považí, v redakční radě sborníku Střední Slovensko a v hodnotící komisi odboru archivnictví.

Po ukončení vysokoškolského studia pracoval jako vědecký pracovník v Slovenském ústředním archívu v Bratislavě. O rok později bylo publikované vládní nařízení o vzniku státních archívů v jednotlivých krajích. Slovenská archivní správa, jako nový celoslovenský řídící orgán pro archívy v rámci Povereníctva vnútra, získala pro účely Státního archívu v Žilinském kraji zámek v Bytči s velkými prostory. Tady se v roce 1955 stal ředitelem nově založeného státního archívu, který byl jeho celoživotním působištěm až do odchodu do důchodu v roce 1990 a přivedl jej mezi přední slovenské archivní instituce. Jozef Kočiš je autorem několika syntetických a analytických archivních pomůcek – průvodců, katalogů a archivních inventářů a průkopníkem při přípravě edicí pramenů k dějinám slovenského národního hnutí v 19. století. V rámci svého vědeckého a odborného působení publikoval v časopisu Slovenská archivistika. Rozšířil prameny k slovenským dějinám o výsledky výzkumů archivních dokumentů v Maďarsku, Polsku, Jugoslávii, Rakousku, Francii a Itálii.

Jako sestavovatel publikace „Sprievodca po archívnych fondoch Štátneho archívu“ v Bytči pomáhal zpřístupnit archivní dokumenty historických žup, soudů a služebních úřadu a dalších institucí z území Liptova, Oravy a Turca. Jeho největším zájmem byla inventarizace korespondence bytčanských Thurzovců v letech 1541 – 1626 a inventář oravského župního archivu z období feudalizmu z let 1584 – 1849. Spolupracoval na přípravě publikace Bytča 1378 – 1978, která byla vydaná k šestistému výročí města. Napsal monografii pod názvem Bytčiansky zámok. Největší pozornost vzbudil populárně-naučnými díly. V publikaci Alžběta Báthoryová a jej obete, lze najít plastický obraz zákulisí případu Alžběty Báthoryové, kde na základě autentických dokumentů autor zasáhl do rozšířených nepřesných představ o činnosti a smrti čachtické paní, některých jejích přisluhovaček a také o postupu palatína Thurzu při souzení jejích zločinů. Výsledkem dlouhodobé práce je i odborná publikace „Neznámý Jánošík“, ve které J. Kočiš přináší netradiční a skutečně neznámý portrét bývalého kuruce, císařského vojáka a pak také „hôrneho chlapca“ Juraja Jánošíka. Slovenskou literaturu faktu obohatila i jeho další úspěšná publikace o hradech středního Považí „Od Čachtic po Strečno“. V roce 1993 J. Kočiš vydává publikaci o nevšední ženě, manželce, matce, spravedlivé a milosrdné šlechtičně – Žofii Bošňákové.

O svých pracích také přednášel v Domě slovenské kultury v Praze. O spolupráci ho požádala japonská televizní společnost „Stream“ při přípravě a natáčení dokumentárního filmu o Alžbětě Báthoryové.

Své odborné poznatky poskytl i zahraničním spisovatelům, např. Michaelovi Farin (Heroine des Grauens – Elisabeth Báthory – 1989), Raymondovi T. McNally (Dracula Was a Woman – 1994) a Tonymu Thorne (Countess Dracula – 1997).

Po odchodu do důchodu pracoval na publikacích o obci Beluša.

Za svou práci byl několikrát oceněn. V roce 2004 získal Pribinov kríž III. stupňaza kulturní rozvoj Slovenské republiky.

Čerpáno z diplomové práce Aleny Halamové.