Jozef Belas

V průběhu Slovenského národního povstání bojoval v řadách partyzánského oddílu Čapajev, následně vstoupil do čs. zahraniční armády tedy I. čs. armádního sboru.[3] V dubnu 1947 se stal nadporučíkem z povolání. V letech 1949-1953 vystudoval Vojenskou politickou akademii V. I. Lenina v Moskvě a byl povýšen 15. ledna 1953 na majora. 13. února 1954 je povýšen na podplukovníka. V letech 1955-1956 působí jako zástupce náčelníka Organizačně-instruktorské správy na Hlavní politické správě. 6. května 1962 byl povýšen na plukovníka a zastává post náčelníka politického oddělení, při Vyšším leteckém učilišti v Košicích.[4] Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Východoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[5][6]

Byl ženatý s Valentinou Belasovou, sovětskou občankou, se kterou se seznámil během studií v SSSR. Dvě děti. Během Pražské jaro 23. srpna 1968 vylepili demonstranti v Košice plakáty se jmény a adresami „příznivců okupace“, včetně Josefa Belase. Valentina viděla takový plakát a pokusila se ho strhnout, ale byla identifikována a zajata davem. Zuřiví protestanti z ní strhali šaty, potřísnili ji červenou barvou a zcela nazí byli před přihlížejícími, a to i v přítomnosti jejích malých dětí, vedeni ulicemi města. Očití svědci vypověděli, že dav měl v úmyslu ji zlynčovat umístěním pod tramvaj. Starostliví lidé Valentinu zajali zpět a ukryli ji doma. Fyzicky nijak nestrádala a zůstala zdravá. Následně byli iniciátoři lynče odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody (včetně vůdce Vojtech Pastor - na 12 let)[7][8][9]

K roku 1968 se profesně uvádí jako důstojník ČSLA z obvodu Humenné.[10] V květnu 1971 ho prezident republiky povýšil do hodnosti generálmajora. Uvádí se tehdy jako náčelník vojenskopolitické fakulty Bratislava a zástupce náčelníka-rektora Vojenské akademie Antonína Zápotockého.[11]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Humenné), kde setrval do konce volebního období, tedy do voleb v roce 1971.[12]