Jozef Ľudovít Holuby

Narodil se do rodiny evangelického duchovního, jenž jej již od mládí vedl k zájmu o přírodu. Studoval na střední škole v Modře, následně na bratislavském Evangelickém lyceu. Mezi roky 1855 až 1858 studoval teologii, následně rok působil jako vychovatel a roku 1860 získal stipendium na vídeňské evangelické teologické fakultě. Od téhož roku začal působit coby kaplan ve Skalici, odkud po roce odešel a stal se farářem v Zemianském Podhradie. Tady vydržel až do roku 1909, kdy odešel na odpočinek ke své dceři do Pezinku.[3]

V místech, kde působil, se zajímal o tamní flóru. Studoval tak rostliny v Bošácké dolině, okolo Pezinku, v Tematínských kopcích, ale také na Považském Inovci či v přírodní rezervaci Šúr u Svätého Jána. Zabýval se také systematickou botanikou a v ní se věnoval především oboru ostružiník (Rubus).[3]

Své příspěvky zasílal do odborných časopisů a ročenek přírodovědeckých spolků v Bratislavě a Trenčíně. Přispíval do Letopisů Matice slovenské, ale i do zahraničních časopisů Östereichische botanische Zeitschrift a Deutsche botanische Zeitschrift. Od roku 1877 do konce svého působení v Zemianském Podhradie předsedal Přírodovědeckému spolku Trenčínské župy. Zakládal Matici slovenskou a byl členem dalších domácích i zahraničních vědeckých společností. V roce 1897 se stal členem Národopisné společnosti československé a stal se též prvním čestným členem Československé botanické společnosti. Roku 1922 získal na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze čestný doktorát přírodních věd.[3]

Jeho standardní botanická zkratka je HOLUBY a k jeho poctě se používá jméno druhu nebo vnitrodruhového taxonu ve tvaru „holubyi“ nebo „holubyana“, tedy například Ophrys holoserica subsp. holubyana.[3]

Pamětní deska na Holubyho chatě

Na jeho počest po něm byla pojmenována Holubyho chata na Velké Javořině, jejíž výstavba započala krátce po jeho smrti.[4] V červenci 2013 byla na chatě odhalena pamětní deska s jeho bustou.[5]

Hrob v Pezinku.

Svou největší botanickou práci Flora des Trencsiner Comitates (Kvetena župy trenčianskej) napsal v němčině a nejprve ji po částech vydával v ročenkách trenčínského přírodovědeckého spolku. Dalším významným dílem je Niečo o maliníkoch Bošáckej doliny (ve Slovenských pohľadoch). Vedle botanických prací sbíral též místní pohádky, pověsti i další etnografické materiály. Nevydaným dílem zůstal kupříkladu seznam hub z okolí Zemianského Podhradí (1876–1884).[3]

Část rukopisné pozůstalosti je uložena v Literárním archivu Matice slovenské. Tři herbáře, které po Holubym zůstaly, jsou uloženy každý na jiném místě. Jeden (obsahující více než 12 tisíc exemplářů) je uložen v rumunské Bukurešti, další (s flórou z okolí Trenčína) zpracovaný pro Slovenskou muzeální spoločnosť v Martině je uložena v Prírodovednom múzeu Slovenského národného múzea v Bratislavě. Poslední z trojice obsahující rostliny z okolí Pezinku je archivována na Katedře botaniky pražské Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Holuby nashromáždil též sbírku mechů (čítající asi 3 tisíce exemplářů), která je uložena v rumunské Kluži.[3]