Josef Vaniš

V roce 1945 dokončil studium oboru filmový laborant na grafické škole v Praze. V letech 1951 až 1958 pracoval u Československého armádního filmu.[1] Poté až do roku 1989 ve filmovém studiu Barrandov.

V letech 1953 až 1955 navštívil (na pozvání čínské strany) spolu s Vladimírem Sísem Tibet, aby zde natočili dokumentární film o stavbě silnice, která měla spojit Čínu s Tibetem.[1] Cesta do hlavního města Tibetu Lhasy jim tehdy trvala devět měsíců.[1] U kláštera v Čhamdo se setkali se 14. Dalajlámou Tändzinem Gjamccho, když tento právě putoval po budované silnici na oficiální návštěvu Pekingu.[1] Do Lhasy vstoupili Vaniš se Sísem po jedenácti dnech čekání jako první Češi.[1] (Jejich víza měla pořadová čísla 1 a 2.[1]) Během putování pořídil Vaniš stovky černobílých i barevných negativů, jenž byly publikovány v několika obrazových knihách (např. „Vzpomínka na Tibet“ vydaná v roce 1997[2]).

Byl hlavním kameramanem dokumentárního filmu režiséra Vladimíra Síse Cesta vede do Tibetu z roku 1954,[3] který získal v roce 1956 čestné uznání na filmovém festivalu v Benátkách, ale z českých kin byl stažen a nesměl se promítat.[4]

Pracoval s režisérem Karlem Kachyňou na filmech Závrať, Naděje či Vysoká zeď. S Dušanem Kleinem spolupracoval na filmech Radikální řez, Dobří holubi se vracejí, Vážení přátelé, ano, ale i na třech filmech z pentalogie o 'Básnících' (Jak básníci přicházejí o iluze, Jak básníkům chutná život a Konec básníků v Čechách).

Spolupracoval i s dalšími významnými režiséry jako Zbyněk Brynych nebo Jindřich Polák. Podílel se též na televizním seriálu Pan Tau nebo na filmech Kačenka a strašidla, Smrt stopařek, Tichý Američan v Praze, Noc klavíristy, Dědeček, Kylián a já.