Josef Ullmann (malíř)

Josef Ullmann se narodil v roce 1870 v obci Nekmíř na Plzeňsku. Jeho otec Josef Ullmann předčasně zemřel a rodina se přestěhovala do Plzně. Mladý Josef v Plzni absolvoval čtyři třídy reálného gymnázia a následně začal pracovat ve Škodově továrně jako úředník. Jeho kresebných pokusů si všiml ředitel podniku a Josef Ullmann na jeho doporučení v roce 1894 odešel studovat na malířskou akademii do Mnichova.

Jeho studium soukromé nebo oficiální na Královské akademii umění v Mnichově není jasné. Jan Kubert (1986) uvedl studium u profesorů Augusta Finka (1846–1916), Johanna Hertericha (1843–1905) a B. Schmiedta (není dohledatelný). Dana Veselská (2021) uvádí doložila zápis na Mnichovské akademii v roce 1896 u prof. Karla Rauppa (1837–1918). Hlavním představitelem mnichovské krajinářské školy byl tehdy prof. August Fink, který vedl krajinářský ateliér v letech 1889 až 1905. J. Ullmann byl po relativně dlouhou dobu ovlivněn jak jeho uměleckým výrazem, tak i výběrem krajinářských témat.

Z neznámých důvodů se s Mnichovem rozloučil a od roku 1897 se stal žákem pražské malířské Akademie. Nejprve nastoupil J. Ullmann k prof. Maxu Pirnerovi a od roku 1898 se dal zapsat do krajinářské školy prof. Julia Mařáka. V roce 1899 na Akademii úspěšně absolvoval. Vzpomínky na život pražské bohemy v okruhu restaurace "Monako", kterého se účastnil jako student i J. Ullmann, sepsal Karel Rélink v knize Pražská bohema, vydané poprvé roku 1928. Dalším zdrojem poznání o studentském a mládeneckém životě J. Ullmanna jsou vzpomínky Otakara Nejedlého a Rudolfa Ryšavého. Tito jeho vrstevníci se zmiňují o jeho vášni ke hře na klavír, kterou bavil uměleckou společnost scházející se v "Monaku".

V roce 1904 (10. února) se v Praze oženil s Marií Malíkovou (nar. 1878) a společně bydleli na Královských Vinohradech v domě čp. 1248 (od roku 1908 v domě čp. 1475). Z pobytových přihlášek pražského policejního ředitelství vyplývá, že neměl vlastní děti, jen nemanželského syna Josefa Malíka (narozeného roku 1899).[3]

Od roku 1900 byly Ullmannovy obrazy opakovaně reprodukovány ve Zlaté Praze a v dalších časopisech. Od roku 1902 se jeho obrazy začaly pravidelně objevovat na výstavách pořádaných Krasoumnou jednotou, Uměleckou besedou a Jednotou výtvarných umělců. V roce 1905 byl vybrán mezi autory reprezentující české výtvarné umění na IX. mezinárodní výstavě v Mnichově. Na jaře 1906 poprvé vystavil významnější soubor 15 obrazů na Výroční výstavě Krasoumné jednoty. V r. 1908 měl velkou soubornou výstavu v Topičově salonu a následně v Pardubicích. V roce 1913 společně s Karlem Nejedlým namaloval oponu pro ochotnický spolek Tyl v Kamenném Přívozu. Opona s tématem pracujících kameníků v typické Ullmannovské krajině je v současné době umístěna na schodišti Obecního úřadu.

Podle datace a názvů řady obrazů J. Ullmann opakovaně trávil letní dovolenou na Sázavě v Kamenném Přívozu. S oblibou rovněž navštěvoval Itálii (pobřeží u Veglie, rok 1911) a Chorvatsko (např. ostrovy Hvar a Krk, rok 1913).

V letech 1905 až 1922 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, se kterým pravidelně vystavoval. Od roku 1907 byl dopisujícím členem vídeňského Hagebundu. V únoru 1911 se J. Ullmann stal účastníkem tzv. Boronaliho aféry a inzultoval koženým karabáčem v kavárně Union malíře Bohumila Kubištu,[4] což mělo dohru před soudem. J. Ullmann byl odsouzen k 24 hodinám vězení. Využil však možnosti zaplatit pokutu. V prosinci 1912 obdržel 3. cenu České akademie věd a umění. Na začátku I. sv. války byl ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské služby. V r. 1921 má poslední soubornou výstavu v Rubešově salónu.

Zemřel 31. května 1922 na rakovinu žaludku a je pohřben na Vinohradském hřbitově.

Počáteční tvorba J. Ullmanna je ovlivněna výtvarným názorem profesora Mnichovské akademie A. Finka (např. Zima na potoce, Časné jaro a Mokřina) a Mařákovou školou (např. U Lochovic, V březině a Tůňka). Dle vzpomínek O. Nejedlého se Ferdinand Engelmüller vyjádřil o jeho rané tvorbě, že je to „mnichovská škola“. Obrazy této krajinářské školy se vyznačovaly širokým krajinným záběrem s horizontem v úrovni očí pozorovatele, převážně diagonální kompozicí, splývavým rukopisem a technickou dokonalostí směřující však k určité "chladnosti" potlačující temperament autora. J. Ullmann maloval i u veřejnosti oblíbené západy slunce v lesích a hájích nebo v kombinaci s rovinatou krajinou, mokřinami, močály a potůčky. V dalších letech postupně uvolňoval svůj rukopis a více pracoval s dynamickými doteky štětce (např. Po dešti). V některých obrazech dosahoval účinku impresionistické malby s důrazem na světlo a potlačení prostoru (Vesnické domky). V jiných obrazech, věren svému školení, je zachováno prostorové vidění, malba jako celek však dosahuje impresionistické uvolněnosti (např. Podzimní imprese a Zima).

Dobová kritika, zejména pak Karel Čapek[5] a částečně i Karel Boromejský Mádl, poukazovala na stinné stránky jeho tvorby, kterou vystavil v roce 1906 na Výroční výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu a následně v roce 1908 souborně představil na výstavě u Topiče. K. B. Mádl v Národních listech (20. 5. 1906) píše: "Ullmann z nich má největší lehkost v obrazové formě, ale také největší jednotvárnost. Všechno mu stejně hbitě plyne z ruky, ale také stejně všechno uvízne na jistém bodu přibližnosti tvaru, tonu i nálady." Dočasným východiskem z tvůrčí krize byl postupný příklon k impresionistické svěží barevnosti. Postupně se však v jeho obrazech stále více opakovaly vyzkoušené náměty. Romantické, či snad symbolistní téma povozu s kočím, bořícího se do neutěšené bahnité krajiny a směřujícího ke vzdáleným chátrajícím domkům, již vycházelo příliš vstříc špatnému dobovému vkusu. Na tyto stereotypy v Ullmannově tvorbě poukazuje i František Žákavec ve své kritice poslední Ullmannovy výstavy v Rubešově galerii (Národní listy, 25. 11. 1921).

Přes ne vždy příznivou uměleckou kritiku Josef Ullmann svojí tvorbou, charakteristickou barevností a rukopisem ovlivnil řadu domácích krajinářů. Z jeho současníků např. Josefa Bártu a Jindřicha Fürsta, z další generace krajinářů v některých obrazech i Gustava Macouna a Gustava Porše.

• Pardubice, červen 1906
• Jičín, listopad 1907
• Praha, Topičův salon, listopad – prosinec, 1908 (44 obrazů)
• Mladá Boleslav, květen 1914
• Praha, Rubešova galerie, prosinec 1914 (asi 30 obrazů)
• Praha, Rubešova galerie, 1921
• Praha, Středočeská galerie, červenec – září 1986 (společně s S. Lolkem, 33 obrazů)
• Golčův Jeníkov, Goltzova tvrz, duben – červen 2012 (společně s O. Bubeníčkem, 59 obrazů)
• Trutnov, Galerie města Trutnova, červen – srpen 2019 (65 obrazů)

• 
  Josef Ullmann Zima na potoce (kol. r. 1898)
• 
  Josef Ullmann U Lochovic (1898–99)
• 
  Josef Ullmann V březině (1900)
• 
  Josef Ullmann Časné jaro
• 
  Josef Ullmann Tůňka (okolo 1899)
• 
  Josef Ullmann Mokřina (kol. r. 1900)
• 
  Josef Ullmann Po dešti (okolo 1905)
• 
  Josef Ullmann Podzimní imprese (1905–10)
• 
  Josef Ullmann Zima
• 
  Josef Ullmann Zimní nálada (kol. r. 1910)
• 
  Josef Ullmann Vesnické domky (1914)
• 
  Josef Ullmann Letní podvečer
• 
  Josef Ullmann Oráč (po r. 1910)
• 
  Josef Ullmann Orání