Josef Sigmond

Josef Sigmond absolvoval roku 1891 v lesnickém ústavu vysoké školy zemědělské v Mariabrunnu v Rakousku. Po působení ve slezském Těšíně a v Haliči se v roce 1898 stal vedoucím hospodářem městských lesů v Plzni. Roku 1910 obhájil v lesnickém ústavu doktorát (jako první český lesník). O rok později se stal lesním radou a v roce 1917 pak vrchním lesním radou města Plzně. Ve 20. letech 20. století působil současně na vysokých školách v Praze a v Brně. V roce 1926 pak Josef Sigmond opustil plzeňskou lesní správu, aby se mohl naplno věnovat pedagogické činnosti. Při výchově nových lesníků zdůrazňoval praktickou činnost v lese[3].

Jeho velkou zásluhou proběhla obnova plzeňských lesů. Zhruba 3 300 ha lesa, jež mu město svěřilo do péče, bylo kvůli předchozímu nevhodnému hospodaření v poměrně špatném stavu. Působením nového správce se plzeňské polesí stalo vzorovým úsekem z hlediska hospodaření (výnosu), zdraví i rekreace. Sigmond pochopil místní obtížnější podmínky – chudé písčité půdy a slabé srážky i četné svahy s nízkou vrstvou zvětralin – a přizpůsobil jim hospodaření s jemu svěřenými lesy. Zavedl vhodnější maloplošné pěstování s podporou přirozené obnovy.

V městských lesích založil více než 20 pokusných ploch, kde ověřoval různé dřeviny (původní i nepůvodní druhy) i lesnické postupy. Nejvíce lesnických pokusů bylo provedeno v letech 1909 – 1915 a Josef Sigmond se při nich zaměřoval právě na pěstování lesa v místních obtížných podmínkách. Zkoumal různé způsoby přípravy půdy pro zalesňování, možnosti zvyšování obsahu živin i vhodnost využití pionýrských dřevin a cizích, zejména amerických druhů. Dále studoval různé způsoby přirozené obnovy pasek náletem semen a věnoval se i možnostem omezení škod, způsobených houbovou chorobou sypavkou.[4] Pokusy přinášely především negativní výsledky, přesto však ukazovaly na správný způsob lesního hospodaření. Plzeňské lesnictví získalo v té době dobré jméno i ve vzdálenějších krajích a Sigmondovy pokusné plochy byly dokonce zapojeny do rozsáhlého výzkumu Vysoké zemědělské školy ve Vídni, který probíhal v rámci celého Rakouska-Uherska.[4]

Josef Sigmond nezapomněl ani na záměrné využívání příměstských lesů k rekreaci, kde navrhl zřízení mnoha procházkových cest, a také prosazoval výsadbu zeleně, sadů a alejí přímo ve městě. Místem posledního odpočinku tohoto významného lesnického odborníka se stal hřbitov v Plzni-Bolevci[5].

Jeho předkové se již v 17.–18. století věnovali lesní správě. Jeho rodiče byli Josef Sigmond (1826 – 1921)[6][7][5] a Marie Nemelková z Křimic (1830 – 1873)[8][9], kteří měli sedm dětí (Emmanuela Jana, Berta Jenovéfa, Robert Josef Ignác, Emma Marie, Jan Alois, Emmanuela a Josef Eduard)[10][11][12][13][14][15] z nichž čtyři přežili do dospělosti. V roce 1880 se jeho otec Josef oženil[16] s čtyřiceti čtyřletou vdovou Emanuelou Pytlíkovou roz. Petzeltovou (1835 – 1929)[17][5], sestřenicí jeho první manželky. Rodina žila původně ve Smědčicích, poté v Červeném Hrádku a nakonec v Plzni. Sigmondův bratranec byl malíř Václav Brožík, syn Kateřiny roz. Sigmondové, sestry jeho otce[18].

Profesor Josef Sigmond se oddal[19] s Karolínou Kestřánkovou z Jihlavy (1878 – 1971)[19][5] a měl šest dětí (Josefa Marie, Marie Emmanuela, Helena Karolína, Karel Josef, Zdeňka Marie a Robert)[20][21][22][23]. Josef starší, Emanuela, Josef Eduard, Karolína, Karel a Zdeňka jsou pohřbeni na hřbitově v Bolevci[5], nedaleko naučné stezky věnované práci profesora Sigmond v okolních lesích[24].