Josef Rejsek (urolog)

Narodil se 26. srpna 1892 v Praze-Vyšehradě jako syn Josefa Rejska, malíře a preparátora anatomického ústavu.[1][2] Po svém otci zdědil umělecké nadání a vztah k medicíně.[3] Absolvoval pražskou lékařskou fakultu a po promoci (23. června 1917)[4] nastoupil do III. chirurgické skupiny u prof. Otakara Kukuly.[2] Ještě téhož roku byl ale převelen na italskou frontu, kde strávil zbytek války.[2] Roku 1919 se vrátil na Kukulovu kliniku jako operační elév.[2]

V roce 1921 mohl díky stipendiu strávit rok v Paříži u prof. Félixe Legueu na klinice, vybudované prof. Félixem Guyonem (který krátce předtím zemřel). Francii v té době také procestoval a velice si ji oblíbil.[2] Moderní urologické pracoviště na něj zapůsobilo tak, že se rozhodl po návratu prosazovat moderní poznatky do praxe i v Československu.[3]

Stal se asistentem na I. chirurgické klinice a otevřel si urologickou ambulanci. Zároveň publikoval vědecké práce.[2] Roku 1928 se habilitoval u prof. Arnolda Jiráska.[3] Poté na určitou dobu odešel z univerzity do soukromé praxe.[2]

Na podzim 1931 byl jmenován primářem nově zřizovaného urologického oddělení v nemocnici na Bulovce. Vytvořil tam v tehdejší době jediné pracoviště toho druhu v Československu.[2] Mělo 35 lůžek a brzy si vytvořilo takový věhlas, že např. roku 1935 ošetřil dr. Rejsek s jedním asistentem 661 pacientů.[5] Začal proto pracovat na rozšíření pavilonu, to se mu však již kvůli předčasnému úmrtí nepodařilo.[2]

Vedle medicíny měl vždy blízko k umění. Již jako gymnazista navázal kontakt s kritikem Kamilem Fialou a dostal se do okruhu umělců kolem časopisu Moderní revue. V té době se také pokoušel o překlady a grafickou knižní výzdobu. Měl také zájem o ruční práci — např. ve své pracovně měl vlastnoručně intarzovaný stůl. Hrál také na housle a klavír a spoluzakládal spolek pro komorní hudbu.[2]

V České Bělé, na statku svého švagra Jana Sajferta, pěstoval orchideje a alpiny.[2]

Věnoval se také sportu — pořádal horské túry (např. v Bledu), plaval, lyžoval a hrál tenis.[2]

Rejsek byl příznivcem automobilismu.[2] Pořídil si auto značky Renault[6] a počátkem roku 1936 pro něj už čtyři roky jezdil řidič Josef Haušild,[7] tehdy 28letý.[6] 29. února odpoledne plánoval Rejsek odjet se skupinou známých na lyžování do Krkonoš. Požádal proto řidiče, aby ho z Bulovky odvezl domů a poté na Wilsonovo nádraží. Cestou nastoupila ještě paní Sigmundová, vdova po rentgenologovi Adolfu Sigmundovi[6] (podle některých zpráv to měla být jeho snoubenka,[8] Rejskův bratr Bohumír to ale popřel).[9] Přijížděli od Škrétovy ulice, která se napojovala do Fochovy (dnes Vinohradská), odkud měli ihned odbočit vpravo do Hooverovy (dnes Wilsonova) k nádraží.[6][p 1] Křižovatka Fochovy a Hooverovy byla v té době považována za jednu z nejnebezpečnějších v Praze, protože se tam sbíhaly tři směry aut, tři trati tramvají a přecházelo tu mnoho chodců.[10] Aby mohl řidič auta odbočit z Fochovy do Hooverovy, musel při levostranném provozu přejet přes tramvajové koleje. Strážník, který řídil dopravu, dal znamení k odbočení dodávce, která jela před Rejskovým autem. Řidič Haušild se domníval, že pokyn platí i pro něj a rozjel se za ní. Nevšiml si ale, že mezitím již strážník změnil směr na přímý k Václavskému náměstí a že se za ním rychle blíží tramvaj číslo 11. Tramvaj, kterou tvořil jeden motorový a dva vlečné vozy, narazila levým bokem přední plošiny do pravé přední strany auta. Přitom motorový vůz vykolejil, tramvaj se roztrhla a zadní vozy tlačily Rejskovo auto kupředu, kde se ještě srazilo s protijedoucí tramvají.[7] Při nárazu praskla v autě palivová nádrž a benzín se vzňal. Požár byl sice rychle uhašen,[6] ale auto bylo podle svědků smáčknuté téměř na polovinu[11] a oba cestující uvnitř, dr. Rejsek i paní Sigmundová, byli vážně zraněni.[6] V nemocnici u dr. Rejska už jen konstatovali smrt,[6] bezprostřední příčinou byla tržná rána plic a srdce a krvácení do hrudníku.[12] Celkové následky nehody byly hrozivé — neřiditelný vykolejený motorový vůz pokračoval v jízdě po dlažbě, až se zastavil o pojízdnou prodejnu jízdenek,[p 2] kterou otočil. Mimo dr. Rejska se zranilo 6 lidí těžce a 26 lehce,[7] byť většinu úrazů neměl zřejmě za následek samotný náraz, ale panika, při které cestující z tramvaje rozbíjeli okna a vyskakovali.[11]

Vyšetřování nehody bylo obtížné, protože ve výpovědích účastníků (oba řidiči) i svědků byly rozpory a nakonec se nepodařilo s jistotou potvrdit přesný průběh událostí. Soud, který probíhal na konci dubna 1937, ale konstatoval, že k chybě došlo na obou stranách. Rejskův řidič Haušild dostatečně nesledoval strážníka a vjel do cesty tramvaji. Řidič tramvaje Jaroslav Voborník (35 let) jel nepřiměřeně rychle, ačkoliv na tak složité křižovatce mohl předpokládat překážku; důkazem toho je, že tramvaj jela po zabrzdění 8 metrů ve smyku a 26 metrů po dlažbě. Oba tak projevili krajní lehkomyslnost a nedostatek svědomitosti a byli 30. dubna 1937 odsouzeni: Josef Haušild k 10 měsícům a Jaroslav Voborník k 7 měsícům tuhého vězení nepodmíněně pro přečin proti bezpečnosti života za okolností zvlášť nebezpečných.[10]

Josef Rejsek byl pohřben zpopelněním ve strašnickém krematoriu 4. března 1936 za účasti řady lékařů včetně děkana Josefa Čančíka.[13]

Josef Rejsek byl svými současníky vysoce ceněn jako výborný operatér a vyhledávaný učitel. Byl dobrý řečník a poutavý přednášející.[2] Kolegové obdivovali také jeho pracovní elán a smysl pro detail, a to i pokud šlo o organizační činnost a administrativu. Jeho kartotéky, statistiky a grafy byly vždy pečlivě vedené a do činnosti svého oddělení vnesl pevný řád.[5] Byl propagátorem francouzské chirurgie. Typická pro něj byla tvrdá specializovaná práce prováděná s radostí.[14] Smrt mu zabránila stát se lékařem evropského jména.[5] Stal se obětí moderního tempa, které miloval.[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Rejsek na Wikimedia Commons
• Autor Josef Rejsek (1892–1936) ve Wikizdrojích
• Josef Rejsek ml. Archivováno 27. 5. 2018 na Wayback Machine v Kartotéce Jaroslava Kunce