Josef Lehoučka

V letech 1945–1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Františka Tichého. Přátelil se se Zbyňkem Sekalem, Stanislavem Podhrázským a Emilou Tláskalovou. Spolu s ní, Jánem Šmokem a Dagmar Hochovou byl v letech 1945–1946 členem tvůrčí skupiny Jantar. Emilu seznámil s Mikulášem Medkem. Po absolvování studia se živil jako propagační referent, keramik a až do začátku 60. let pracoval v ČKD Sokolovo jako jeřábník.

Poprvé samostatně vystavoval roku 1962 v klubu umělců Mánes a roku 1964 v Alšově síni Umělecké besedy. Zúčastnil se poslední výstavy skupiny Máj roku 1964 a s Čeňkem Pražákem spoluorganizoval výstavu Máje v rakouském Linci roku 1967.[1] Malbě se začal soustavně věnovat až od roku 1967. Byl zastoupen na výstavě 300 malířů, sochařů, grafiků 5 generací k 50 létům republiky, na zahajovací výstavě Galerie Nová síň roku 1968 a na výstavách českého moderního umění v San Marinu (Vª biennale internazionale d´arte contemporanea della Repubblica di San Marino, 1965)[2], Sopotech (1967) a Basileji (1969). Za normalizace měl v Čechách jedinou výstavu v mělnické Galerii ve věži roku 1983. Lehoučkovy obrazy byly znovu vystaveny až po pádu komunistického režimu na výstavách Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958–1968 (1999–2000) a bilanční výstavě Skupiny Máj 57 (Pražský hrad, 2007)

Zemřel v Praze roku 1996 ve věku 76 let. Byl zpopelněn a jeho popel rozptýlen na hřbitově Malvazinky.

Lehoučku silně ovlivnil profesor Tichý svým vztahem k reálnému světu i vytříbeným citem pro kulturu malířského přednesu. Jeho dílo propojuje sen a skutečnost a lze ho zařadit k fantazijnímu realismu nebo veristickému surrealismu. V metafyzických krajinách a zátiších, inspirovaných surrealismem, se objevují prvky průmyslového prostředí a nejrůznější profánní předměty a geometrické útvary. Jako malíř si vyhradil právo na uměleckou svobodu a zůstal solitérem mimo hlavní proudy. Přestože čerpal z nejrůznějších podnětů světové malby, nikdy nezapřel společné surrealistické východisko a rozšiřoval tuto inspiraci o nové souvislosti.[3]

Jeho raná díla z 50. let ovlivněná civilismem jsou převážně figurální a pokoušejí se o jakýsi výtvarný pseudonaivismus (Pes v parku, U stolečku). V cyklu Továren z počátku 60. let uplatnil svoji schopnost inženýrsky přesného záznamu tvarů a jejich básnivé transpozice do mnohovýznamového výtvarného znaku (Výstražná světla, 1961, Hala, 1961, Dva jeřáby, 1961). V tom měly jeho obrazy blízko k Miróovi nebo Légerovi.[4]

Lehoučkova samostatná výstava roku 1964 se stala pro výtvarnou kritiku překvapením. Po nedobrovolné praxi v továrně se tématem jeho obrazů stalo prostředí plné velkých a těžkých kovových předmětů, jejich rez i lesk. Zprvu je v obrazech užíval spíše popisně, ale postupně došel k vytváření nových významových symbolů a jejich poetické vazbě (Hák kladivo, 1964). Ve spojení s kultivovaným malířským přednesem se tyto znaky stávají metaforou skutečnosti a zesilují emocionální náboj obrazů.[5]

Následoval cyklus Rodinných portrétů jak přechodné období strukturální abstrakce (Variace na známé téma, Struktura, 1967), v němž kladl důraz na texturu povrchu. Ve druhé polovině 60. let se jeho malba pohybuje mezi objektivistickou tendencí a důrazem na prvky skutečnosti, které lze zužitkovat čistě výtvarným způsobem, a tendencí imaginativní, která do jeho malby vnáší cosi pochybovačného a znepokojujícího.[4] Na okupaci v srpnu 1968 reagoval obrazem Terč (1968).

Pro Lehoučkovy obrazy z pozdějších období se staly charakteristické geometrické předměty, ze kterých sestavuje zátiší nebo je umisťuje do surrealistických krajin. Využívá přitom i charakteristické metody surrealistů jako dekalk (Osmá poznámka k Seriálu o naději, 1970). V 70. letech, poznamenaných uměleckou izolací a nemožností vystavovat, se v obrazech objevují trny a bodce, podobné dílům Aleše Veselého, modrá barva a téma Golgoty. V obrazové ploše často umisťuje i útržky látek a kusy džínoviny (Golgota po ránu, 1977, Modrá variace, 1978), zabývá se monotypy a koláží. Tematicky jde většinou o krajiny krajiny, v rozmezí od mírně stylizovaných realistických pohledů s chalupami až po geometrickou abstrakci.

V devadesátých letech převažují v jeho díle zátiší komponovaná ve zvláštním divadelním prostoru nebo v průhledu do krajiny. Jejich součástí je ovoce, vajíčka, svícny a jako zvláštní znak, který nechybí téměř v žádném z Lehoučkových obrazů, ostrý hranol nebo skupina hranolů symbolizující transcendenci (Piják času, 1992).

• Adriana Primusová: Skupina Máj 57, Úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let, Správa pražského hradu, Praha 2007, ISBN 978-80-903876-1-4
• Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2001 (VII. L – Mal), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 2001, s. 103
• Kolektiv autorů, Umění zrychleného času: Česká výtvarná scéna 1958–1968, České muzeum výtvarných umění, Praha 1999

• Stránky Josefa Lehoučky
• Informační systém abART: Josef Lehoučka
• Retro Gallery: Josef Lehoučka: malíř hledající řád