Josef Ejem

Působil jako učitel. Za první světové války bojoval na ruské frontě a byl dvakrát raněn. Po vzniku Československa se v roce 1919 zúčastnil obsazování Slovenska i bojů proti maďarským bolševikům. V roce 1928 absolvoval válečnou školu a působil na ministerstvu národní obrany. V roce 1939 byl demobilizován a pracoval jako školní rada u Zemské školní rady na Moravě. Za druhé světové války byl v říjnu 1940 zatčen a do konce války vězněn v koncentračním táboře Buchenwald (podle jiného zdroje prošel nejprve věznicemi v Brně, Olomouci a Vratislavi a koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald[4]).

Po osvobození se zapojil do budování československé armády. V říjnu 1946 se stal generálem a v říjnu 1947 velitelem 7. pěší brigády. V březnu 1948 byl posádkovým velitelem Velké Prahy a v říjnu 1949 krajský vojenský velitel v Praze. V roce 1951 byl penzionován.[5] Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Ostrava. V parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1954.[6] Zastával také funkci předsedy Krajského výboru Svazu protifašistických bojovníků. Zemřel v září 1957.[4]