Josef Ehrenberger

Josef Ehrenberger (21. července 1815 Korouhev u Poličky[1]7. února 1882 Praha-Vyšehrad[2]), byl český vlastenecký kněz a spisovatel historické prózy.

Josef Ehrenberger
Josef Ehrenberger, kresba Jan Vilímek (1880)
Narození21. července 1815
Korouhev u Poličky
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí7. února 1882 (ve věku 66 let)
Praha-Vyšehrad
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnostčeská
Povoláníteolog
Znám jakoteolog, spisovatel
Nábož. vyznánířímskokatolické
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

Pamětní deska v Solnici na faře věnovaná Josefu Ehrenbergerovi

Narodil se v rodině sedláka. Rodiče původně nepředpokládali, že by v budoucnu studoval, neposlali ho proto do školy a až do dvanácti let se učil jen doma. Ve volném čase si četl české knihy z bohaté domácí knihovny. Teprve když se mu narodil mladší bratr, dostali rodiče obavy z odvodu jednoho z nich na vojnu a poslali jej na studie. Na gymnáziu a filozofii v Litomyšli si získal oblibu učitelů svými znalostmi Hájkovy kroniky a prací historika Beckovského, které si přinesl z domova. Studium ukončil absolvováním kněžského semináře v Hradci Králové, na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Až do roku 1868 pak působil jako kaplan a farář ve Skuhrově nad Bělou a v Solnici na Rychnovsku. U obyvatel obou farností měl velký respekt. Byl známý svými působivými kázáními, z nichž některá poslouchal i kralovéhradecký biskup. Měl i hluboké znalosti zemědělství, díky čemuž byl zvolen za předsedu rychnovského odboru hradecké hospodářské společnosti. Na jeho přednášky občas chodil i hrabě Kolovrat. Za zásluhy o rozvoj regionu jej město Solnice jmenovalo čestným občanem. Roku 1868 se stal sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly a čestným konsistorním radou u kardinála.[3]

Literární práce začal uveřejňovat roku 1838 v časopisech Květy, Musejník, Lumír a České perly i v kalendářích; později je vydával vlastním nákladem, případně v nakladatelstvích Dědictví maličkých a Dědictví svatojánské. Těžištěm jeho tvorby byly historické povídky, tehdy velmi populární jako lidová četba. Vyprávěl českou historii s vlasteneckým patosem a snažil se morálně ovlivňovat čtenáře. K jeho dílům patřily např. Ostruhy krále Jana nebo Boj a vítězství pravdy Boží v Čechách. Ke konci života napsal román o výminkáříchLidé dle starého a nového rázu, čili jak bývá na výminku. Jeho kázání vyšla souborně v letech 1852 – 53 a 1874 – 75.[3]

Charakter většiny Ehrenbergerových prací souvisí s dobou, v níž vznikly, a čtenářstvem, kterému byly určeny. Povídky byly tehdy většinou historické a české dějiny pojímaly s téměř zbožnou vážností, aby v nepříliš vzdělaných čtenářích probudily vlastenecké cítění a národní hrdost. V 70. a 80. letech 19. století ale česká literatura i kultura už výrazně pokročila – více se zaměřila na současnost a vzdělanější vrstvy. Ehrenberger byl oceňován za to, že po dlouhá desetiletí vedl prosté obyvatelstvo správným směrem.[4]

Odkazy

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. SOA Zámrsk, Matrika narozených 1814-1833 v Korouhy, sign. 1643, ukn. 4485, str.6. Dostupné online
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Petra a Pavla na pražském Vyšehradě
  3. M. Č. Josef Ehrenberger. Světozor. 9. 1876, roč. 10, čís. 37, s. 503. Dostupné online.
  4. P. Josef Ehrenberger. Humoristické listy. 7. 1880, roč. 22, čís. 28, s. 218. Dostupné online.

Literatura

  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 367–374.
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 608.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.