Josef Allerberger

Josef Allerberger se narodil 26. září, 1924. Jeho otec byl truhlářský mistr a veterán 1.světové války. Vyučil se truhlářem jako jeho otec s tím, že jednou převezme otcův podnik. Dobrovolně se přihlásil k Wehrmachtu. V 18 letech v únoru 1943 byl povolán k horským myslivcům do Kufsteinu.

Po šesti měsících výcviku, v červenci 1943 se stal Josef Allerberger obsluhou kulometu MG 42 u 144. pluku horských myslivců pod velení plukovníka Friedricha Friedmanna, 3. divize horských myslivců pod velením generálporučíka Hanse Kreysinga, 30. armádního sboru pod velením generála Maximiliana Frettera-Pica, 1. tankové armády pod velením generálplukovníka Eberharda von Mackensena, Skupiny armád Jih pod velením polního maršála Ericha von Mansteina.

Při prvním bojové zkušenosti ve strži Redkina (červenec 1943) došlo Seppovi (přezdívka Josefa Allerbergera), že kulometčík je vždy prvním padlým v bitvě, protože kulomet je vždy zaměřován minomety, dělostřelectvem a odstřelovači. Toho se velice obával, neboť jeho střelec kulometu byl hned zabit v prvním boji. Při bitvě o Stavropol roku 1943 byl Sepp zraněn do ruky a byl odvelen na čtrnáctidenní rekonvalescenci u plukovního zbrojmistra, kde třídil ukořištěné ruské zbraně. Zde našel zabavenou sovětskou pušku Mosin-Nagant vzor 1891/30 s 3,5násobným zaměřovačem PU a začal s ní trénovat. Dokázal bez větších potíží trefit krabičku sirek na 100 metrů a bednu munice 30x30 cm na 300 metrů. Jeho motivace byla se s touto puškou naučit, protože odstřelovač přežije déle než střelec kulometu a u jeho pluku žádný odstřelovači v té době nebyli a jeho velící tuto iniciativu přivítal. V srpnu nadešla jeho první odstřelovačská zkouška ohněm. Boj se sovětským odstřelovačem. V prvních chvílích se ho zmocnila nervozita, že se chystá úmyslně ukončit něčí život, ale zmáčkl spoušť a zasáhl. Sověti se z okolí stáhli, když viděli, že jejich odstřelovač byl zabit. Při zkontrolování těla se Sepp pozvracel a jeho přátelé mu sdělili, že to je normální. Jeho protivníkem byl totiž 16letý kluk, kterého trefil přímo do pravého oka na skoro 100 metrů při střelbě přes otevřené hledí. V ten den zasáhl ještě dva sovětské vojáky. Svoje "skóre" si zapisoval zářezy na pažbu pušky. Před návratem do Německa jich měl 27.

Na konci května 1944 byl poslán do odstřelovačské školy Seetaleralpe, blízko města Judenburg v Rakousku, kde byl po 4týdenním výcviku druhým nejlepším odstřelovačem z kurzu. Vyzkoušel pušku Kar98k a Gewehr G 43. Před odjezdem odevzdal svůj Mosin-Nagant svému kamarádovi, protože si ji nemohl vzít s sebou. Po návratu se dozvěděl, že jeho kamarád zemřel krátce po jeho odchodu, během jednoho ústupu ho rusové obklíčili on se vzdal a rusové zmasakrován tak, že mu sovětští vojáci rozřízli břicho, vyndali vnitřnosti, uřízli genitálie, které mu vložili do úst a pušku mu vrazili do análního otvoru hlavní napřed až po optiku (cca 70 cm). Kvůli tomu, že našli na pušce zářezy o zabitých sovětech. V tu chvíli si uvědomil, že to je velice špatný zlozvyk a číslo svého "skóre" si od té doby pamatoval

Zúčastnil se bojů v ústupových bojů v Sovětském Svazu, Rumunsku, kde zažil rumunskou zradu (Rumunsko přešlo na stranu Spojenců a německá vojska na rumunském území byla v chaosu), také se zúčastnil bojů v Maďarsku, Polsku a Československu a byl svědkem nespočtu hrůz války; následků řádění SS, znásilňování žen ruskými vojáky, kanibalismu a dalších. Byl svědkem toho jak v maďarském Nyíregyháze byla asi 40letá žena místního hostinského osmnáctkrát znásilněna sovětskými vojáky sestupně podle hodnosti a po tomto hodinu trvajícím zvěrstvu byla nakonec zavražděna mimořádně krutým způsobem. Světlicí, vstřelenou do jejího těla skrz pochvu do dělohy. Její muž byl celou dobu přítomen a sledoval to, přivázaný k pouliční lampě. Poté, co myslivci vzali tyto vojáky ztečí a osvobodili hostinského. Ten v záchvatu šílenství a agónie, naprosto vzteky bez sebe vběhl do své hospody, opět vyšel, a se sekerou v ruce jednoho z trýznitelů své ženy, který ještě žil na místě rozsekal.

U města Bielitz (dnes Bielsko-Biala) získal Rytířský kříž. Když skončila válka, byl nedaleko Olomouce v Protektorátu, ale snažil se s přáteli utéct zpátky domů do Rakouska, neboť sovětští vojáci posílali německé zajatce do pracovních táborů (podobnému osudu se nevyhnul jeho přítel a spolubojovník od 144. pluku Mätthaus Hetzenauer, který v zajetí strávil 5 let v pracovním táboře na Sibiři).

5. června 1945, skoro měsíc po konci války, kdy se vyhnul sovětskému zajetí, američanům předávajících němce rusům a českým povstalcům úspěšně došel domů.