Josef Šárka

Josef Šárka se narodil se 6. srpna 1918 na Českomoravské vrchovině v Nové Vsi u Kamenice nad Lipou do zemědělské rodiny.[1] Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci.[1] Ještě během studií se stal členem a později předním představitelem dorostu politické strany Agrárníků.[1] V té době Josef Šárka založil poetický časopis „Jeřáby“.[1] Po složení maturitní zkoušky začal Josef Šárka studovat (1938/1939) na Karlově univerzitě v Praze medicínu, ale jeho zájem o historii jej nakonec přivedl ke studiu práv.[1]

Jako jedenadvacetiletý mladík přišel z jižních Čech studovat do Prahy a tady byl ubytován (spolu s ostatními chudými studenty s dobrým prospěchem) na Hlávkově koleji.[3] Patřil mezi osobní přátele z kolejí a mezi spolužáky studenta medicíny Jana Opletala.[1] Jan Opletal byl zraněn 28. října 1939 na protinacistické demonstraci. Pohřbu Jana Opletala se 15. listopadu 1939 zúčastnily tisíce studentů, Josef Šárka byl jedním z hlavních organizátorů této demonstrace.[3] Jejich setkání přerostlo v další protinacistickou demonstraci, jejímž důsledkem bylo zavření všech českých univerzit a kolejí říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. Více než 1200 studentů bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět studentů a funkcionářů studentských organizací bylo 17. listopadu 1939 popraveno. Mezi zatčenými studenty, kteří byli odvlečeni do Sachsenhausenu byl i Josef Šárka, který zde nedobrovolně prožil dva a čtvrt roku svého života.[1]

• Jan Opletal
• 
  Podpis Jana Opletala z jeho vysokoškolského indexu
• 
  Pohřeb zabitého Jana Opletala se změnil v protiněmeckou demonstraci
• 
  Pohřeb Jana Opletala v Náklu (16. listopadu 1939)
• 
  Vězni KT Sachsenhausen během nástupu v únoru 1941

Po návratu z koncentračního tábora (v lednu 1942[3]) se Josef Šárka zapojil do protiněmeckého odboje u cenové kontroly, kde se tam působící odbojáři snažili ochránit české obchodníky před likvidačními německými kontrolami.[1] Ke konci druhé světové války se Josef Šárka na krátkou dobu přidal k partyzánům.[1]

• V protektorátu
• 
  Německá okupace Čech a Moravy - německé jezdectvo vjíždí do Prahy (15. března 1939)
• 
  Vlajka Protektorátu Čechy a Morava
• 
  Mapa protektorátu z německého kapesního atlasu (1939–1940)

Po skončení druhé světové války pracoval jako úředník a právnická studia dokončil (v roce 1946[3]) během zaměstnání.[1] Tou dobou již byl Josef Šárka ženat s Vlastou Novákovou a byla na světě i jejich prvorozená dcera Vlasta.[1] Rodina Josefa a Vlasty Šárkových se přestěhovala do Prahy.[1] Josef Šárka nebyl loajálním občanem Československé socialistické republiky a díky jeho odporu proti komunistické totalitě během následujících desetiletí balancoval na pokraji vězení, střídavě získával a ztrácel zaměstnání.[1] Nějakou dobu zastával zaměstnání jako doktor práv, později se stal docentem ekonomie ale také pracoval jako topič.[1] Ve druhé polovině 50. let 20. století vyučoval na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze.[1] Tady se podílel na založení sekce veřejného stravování a cestovního ruchu a o tématech veřejného stravování a o družstevnictví publikoval řadu vědeckých publikací.[1] Od roku 1961 přednášel studentům z rozvojových zemí na nově založené Univerzitě 17. listopadu. (Ve svých přednáškách tajně varoval ve francouzském jazyce tyto studenty před nedostatky kolektivizovaného a centrálně řízeného zemědělství.[1])

Na jaře roku 1966 (na 1. května 1966[3]) se jeho dcera Šárka Šárková zapojila do studentské demonstrace (šla v přední řadě s československou vlajkou v ruce) a spolu s dalšími účastníky této demonstrace byla na Karlově mostě zatčena (tehdy bylo zatčeno 120 demonstrantů[3]) a vězněna v Ruzyňské věznici.[1] [p 1] V roce 1968 Josef Šárka aktivně protestoval proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a v důsledku tohoto postoje pak musel opustit své místo na Vysoké škole ekonomické v Praze.[1]

V roce 1971 byla uzavřena i Univerzita 17. listopadu, kde přednášel.[1] Špatný zdravotní stav Josefa Šárky (způsobený jeho válečným vězněním) mu paradoxně umožnil, že mohl odejít do invalidního důchodu.[1] [p 2]

V pátek 17. listopadu 1989 na Albertově promluvil Josef Šárka ke shromážděným mladým lidem jako první řečník.[1] Po svém proslovu se postavil do čela studentů a s českou vlajkou šel s nimi na vyšehradský hřbitov.[3] (Tou dobou už byl Josef Šárka penzionovaný, protože po roce 1967 měl takové potíže, že nemohl v podstatě nikde pracovat.[3]) Po sametové revoluci pracoval Josef Šárka mimo jiné v Českém svazu bojovníků za svobodu, jako člen předsednictva Sdružení Českého národního povstání, jeden z vedoucích členů Sdružení politických vězňů a pozůstalých a jako jednatel historické skupiny 17. 11. 1939.[1] Josef Šárka zemřel 20. května 2008. [p 3] Josef Šárka je držitelem Československého válečného kříže 1939.[1]

Mladí přátelé, studenti. Dovolte, abych zahájil vaši manifestaci jako bývalý přítel Jana Opletala a bývalý vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen. Jan Opletal byl čestný člověk a takoví jsme byli i my, vězni 17. listopadu 1939. Byli jsme vězněni za nacismu. Mnozí z nás byli vězněni po roce 1948 a četní šikanováni po roce 1969, kdy naše skupina byla rozpuštěna. V koncentračním táboře jsme přijali heslo, že naše společnost musí být svobodná i demokratická a sociálně spravedlivá. Řiďte se jím. Měli jsme i heslo: Cestou nenásilí podle velkých učitelů morálky: Sokrates, Kristus, Gándhí. Řiďte se jím. Ale měli jsme i heslo „Tvrdě do tvrdého“. Mladí přátelé, nebojte se. Jděte do toho.

—Josef Šárka, Text projevu Josefa Šárky na Albertově 17. listopadu 1989, [1]

• Sametová revuluce v Praze 1989
• 
  Pouliční fotografie
• 
  Pouliční fotografie
• 
  Pouliční fotografie
• 
  Dav lidí na Letenské pláni, kde od 14 hodin začínala manifestace na podporu generální stávky (25. listopadu 1989)

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Šárka