José Gaspar Rodríguez de Francia

Jeho matka pocházela z místní aristokracie, jeho otec byl míšenec z Brazílie a pěstitel tabáku.[1] Vystudoval teologii na univerzitě v Córdobě (byl jedním z prvních vysokoškolsky vzdělaných Paraguayců), odmítl však kněžskou dráhu a pracoval jako právník. V roce 1808 se stal hlavou městské rady v Asunciónu. Byl jedním z členů junty, která 14. května 1811 vyhlásila nezávislost Paraguaye na Španělsku, brzy se ale s ostatními názorově rozešel, opustil politiku a žil na svém venkovském sídle. Politická krize v zemi však pokračovala, proto bylo v září 1813 svoláno lidové shromáždění, které rozhodlo o vytvoření funkce konzula jako hlavy státu, ve které se budou po čtyřech měsících střídat Francia a Fulgencio Yegros.[2] V říjnu 1814 však Francia po vypršení svého druhého funkčního období odmítl odstoupit, využil své popularity mezi lidem a prohlásil se Nejvyšším diktátorem (Dictador Supremo), v roce 1816 titul změnil na Doživotního diktátora (Dictador Perpetuo). Domorodci mu říkali Karai Guazú (v jazyce guaraní Velký pán).

Jeho vláda byla silně autokratická, opírala se o armádu a tajnou policii. Pro odpůrce režimu byl zřízen trestanecký tábor Tevego v pustinách na severu země. V roce 1820 bylo odhaleno spiknutí proti Franciovi, následovala vlna poprav, při níž zahynul také Fulgencio Yegros.[3] Francia se obával, nikoli neprávem, že větší sousedé Argentina a Brazílie se snaží Paraguay zabrat. Vedl proto silně izolacionistickou politiku, usiloval o naprostou hospodářskou soběstačnost země. Hranice byly uzavřeny a zahraniční diplomaté vypovězeni ze země.[4] Naproti tomu Paraguay udělovala azyl politickým utečencům jako byl např. José Gervasio Artigas nebo uprchlým otrokům.

Francia byl silně ovlivněn myšlenkami Velké francouzské revoluce. Odmítal kastovní systém, který byl v Jižní Americe rozšířen[5] a ve kterém byl sám jako míšenec terčem opovržení. Zakázal vzájemné sňatky mezi příslušníky tradiční španělské aristokracie. Později přišel s tím, že manželství je vůbec přežitek a uvalil na ně vysoké daně; místo toho doporučoval využívání služeb prostitutek a sám šel příkladem, zplodil množství nemanželských dětí.[6] Inicioval rozsáhlou pozemkovou reformu, při níž přiděloval půdu tradičních elit a církve bezzemkům. V roce 1815 odtrhl paraguayskou katolickou církev od Říma a sám se prohlásil její hlavou; papež Pius VII. ho za to exkomunikoval.[7] Jako v první latinskoamerické zemi zavedl v Paraguayi povinnou školní docházku a založil státní veřejnou knihovnu.

Paraguayský spisovatel Augusto Roa Bastos napsal o Franciově životě a poměrech za jeho vlády rozsáhlý román Já, nejvyšší (česky Odeon 1982, přeložil Josef Forbelský).

• 
  José Gaspar Rodríguez de Francia (1)
• 
  José Gaspar Rodríguez de Francia (2)
• 
  José Gaspar Rodríguez de Francia (3)
• 
  Fulgencio Yegros

• Bohumír Roedl: Dějiny Paraguaye. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2013. ISBN 978-80-7422-214-6

• Obrázky, zvuky či videa k tématu José Gaspar Rodríguez de Francia na Wikimedia Commons