Jolanda z Dampierre

Narodila se jako dcera a dědička Roberta z Casselu a Johany, dcery bretaňského vévody Artura II. Roku 1338 byla na základě papežského dispenzu provdána za mladého hraběte Jindřicha z Baru. Jindřich zemřel o vánocích roku 1344, krátce po narození druhého syna a titul přešel na staršího chlapce Eduarda. Ovdovělá Jolanda se stala regentkou a protože oba chlapci byli slabší tělesné konstituce, podařilo se jí od papeže Klementa VI. získat pro syny svolení ke konzumaci masa i v době půstu. Starší syn Eduard zemřel roku 1352 a mladší Robert se stal hrabětem.

Jolanda se roku 1353 znovu provdala za Filipa Navarrského, mladšího syn navarrského krále a pařížský parlament jí odepřel právo na regentství, protože rodina jejího nového manžela zpochybňovala práva francouzského krále Jana na francouzskou korunu. O poručnictví se přihlásila Johana, hraběnka z Warrene, dcera Jindřicha III. z Baru. Jolandě se za manželovy podpory podařilo vytlačit ze země své protivníky a získat podporu císaře Karla IV., který z říšské části hrabství vytvořil markrabství Pont-à-Mousson. 13. března 1354 Jolandu potvrdil jako vládkyni.[1] Hrabství Bar bylo císařem následně povýšeno na vévodství.

Roku 1356 nechal král Jan zatknout svého zetě, navarrského krále Karla a jeho stoupence. Zatímco Filipovi Navarrskému se podařilo utéct, Rudolf z Loupy zatkl i Jolandu a nechal ji uvěznit v Paříži.[2] Robert z Baru strávil druhou část dětství a dospívání na francouzském dvoře a 8. listopadu 1359 byl v patnácti letech zletilý.

Filip Navarrský po nějakou dobu bojoval na straně Angličanů, po smíru roku 1360 po boku Bertranda du Guesclina a zemřel roku 1363. Manželství bylo bezdětné a Jolanda jej po mnoha životních peripetiích následovala do hrobu v prosinci 1395. Zachovala se po ní bohatě ilustrovaná kniha Hodinek.[3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jolanda z Dampierre na Wikimedia Commons