Johann Umlauft

Ve 30. letech 19. století působil v Praze jako obchodník s knihami. Byl tehdy aktivní ve veřejném a uměleckém životě. Byl redaktorem a hlavním přispěvatelem do časopisu Novelist, Zeitschrift für unterhaltende, moderne Lektüre. V této době zde otiskl na pokračování rozsáhlé pojednání o dějinách divadla v Praze. Zprostředkovával i kontakty s jazykově českou obrozeneckou tvorbou. Otiskl například překlad novely Točník, kterou napsal Václav Kliment Klicpera.[3] Psal také pro Wiener Theater-Zeitung.[4]

Během revolučního roku 1848 se pak zapojil do politického dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Litoměřice. Uvádí se jako úředník.[5] Patřil ke sněmovní levici.[6] Řadil se mezi radikálně demokratické poslance sněmu.[7]

Do politiky se vrátil po obnovení ústavního systému vlády počátkem 60. let 19. století. Už počátkem roku 1861 zaslal ministrovi policie žádost, aby umožnil na volební schůzi v VI. vídeňském obvodu účast i osobám bez volebního práva.[8] Od roku 1861 byl členem Vídeňské obecní rady.[4] V prvních přímých volbách roku 1873 stal poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde zastupoval městskou kurii, obvod Vídeň, IV. okres.[9] Uvádí se tehdy jako penzionovaný ministerský úředník, trvalým bytem ve Vídni.[10] Společně s poslanci jako Ferdinand Kronawetter či Johann Heinrich Steudel patřil mezi hlavní postavy demokratického, levicově liberálního proudu rakouskoněmecké politiky s centrem ve vídeňské komunální politice. Do volených funkcí vstupovali s deklaraci politiky coby občanského poslání, ale brzy se vyprofilovali jako profesionální politici.[8] Na Říšské radě tvořili malou tzv. Demokratickou frakci (organizovanou okolo vídeňské Demokratische Gesellschaft[7]), které se v 70. letech dočasně podařilo spojit ideály německého liberalismu a aspirace měšťanstva. Během několika let se ale voličská základna této skupiny začala rozpadat, protože živnostníci jako vlivná voličská skupina nesouhlasili se sociální rétorikou a vstřícností vůči dělnickému hnutí, kterou projevovali demokraté. Zatímco v roce 1873 měla Demokratische Gesellschaft cca 1400 členů, v roce 1876 již to bylo jen cca 200 osob.[7]