Johann Jakob Bodmer

Vystudoval gymnázium, měl být kupcem a proto v letech 1718 a 1719 cestoval po Francii a Itálii, aby získal zkušenosti a obchodní vzdělání, později se věnoval studiu historie. V roce 1725 se stal profesorem švýcarských dějin na universitě v Curychu a tuto funkci vykonával až do roku 1775,[2] kdy odešel na odpočinek na svůj statek. Od gymnaziálních let se pokoušel o literární činnost, v roce 1721 vydávali s přáteli týdeník Rozpravy malířů (Die Discourse der Mahlern), v nichž se stylizovali jako malíři své doby. Eseje z tohoto časopisu, který se stal jedním ze základů německé literární kritiky, byly později vydány knižně.

Bodmer se věnoval také literární teorii, v roce 1730 vydal svoji poetiku, v níž postuloval, že báseň je napodobením přírody na základě rozumu, fantazie, znalostí jejích pravidel a vkusu. Za vzor pro literáty pokládal Miltona a jeho Ztracený ráj, velmi obdivoval Klopstockova Mesiáše.[3] Tyto (klasicistní) zásady vzbudily velkou polemiku mezi německými literáty a z jejich popření a položení důrazů na cit a obrazotvornost se zrodil německý preromantismus.

Bodmer také mnoho překládal, zejm. z angličtiny (Ztracený ráj, satira kolem Scriblerus Clubu, staroanglické balady) a antických jazyků (úplný překlad Homéra)[4]. Jeho vlastní poezii tvoří většinou příležitostné básně nevalné úrovně a biblické eposy, např. Noah (1752).

Johann Jakob Bodmer

• Karl von Burgund. Ein Trauerspiel (nach Aeschylus)
• Vier kritische Gedichte
• Die Discourse der Mahlern, 1721–1723
• Brief-Wechsel von der Natur des poetischen Geschmackes, 1736.
• Critische Abhandlung von dem Wunderbaren in der Poesie, 1740
• Kritische Betrachtungen über die poetischen Gemälde der Dichter, 1741
• Critische Briefe, 1746
• Proben der alten schwäbischen Poesie des dreyzehnten Jahrhunderts. Aus der Manessischen Sammlung, 1748
• Fabeln aus den Zeiten der Minnesinger, 1757