Joan Didionová

Její otec sloužil za druhé světové války v armádním leteckém sboru, proto se její rodina neustále stěhovala a do školy chodila nepravidelně, až po deseti letech se vrátila do Sacramenta. V roce 1956 roce vystudovala anglický jazyk a literaturu na Univerzitě v Berkeley. Během svého posledního ročníku studia vyhrála esejistickou soutěž Prix de Paris sponzorovanou magazínem Vogue, v eseji psala o sanfranciském architektovi Williamovi Wilsonu Wursterovi V letech 1956–1963 potom pro časopis pracovala. Během tohoto období napsala svůj první román Run River (1963), který popisoval rozpad kalifornské rodiny. S dokončením románu jí pomáhal spisovatel a novinář týdeníku Time John Gregory Dunne, za kterého se provdala. Ve své tvorbě byla ovlivněna především Ernestem Hemingwayem, ale také například Henrym Jamesem a Georg Eliot. Eseje psala na různá témata, která ji ovlivňovala. Zkoumala kulturní hodnoty a zkušenosti amerického života, všímala si amerických vztahů s jižními sousedy, popisovala své vzpomínky, pocity a dojmy z minulosti, vyslovovala své názory k současnosti, vyjadřovala se k politické situaci i k vládě, psala o historii a kultuře Kalifornie. Eseje vyšly například v knihách Slouching Towards Bethlehem (podle básně Williama B. Yeatse, 1968), The White Album (1979), Salvador (1983), Miami (1987), After Henry (1992), Political Fictions (2001), Where I Was From, 2003.

V 70. a 80. letech napsala knihy Play It As It Lays (1970, česky pod názvem Lízni si a hrej[1][2]), A Book of Common Prayer (1977), Democracy (1984). Časopis Time zařadil knihu Lízni si a hrej[3] mezi 100 nejlepších anglicky psaných románů publikovaných mezi roky 1923 a 2005 a v roce 1972 byl podle ní natočený film[4]. Podle románu The Last Thing He Wanted (1996) byl natočen v roce 2020 film To poslední, co chtěl.[5] V roce 2005 vyšla kniha The Year of Magical Thinking (česky jako Víc než další den[6]) o vyrovnávání se se smrtí manžela, o šest let později napsala knihu Blue Nights o smrti dcery. Knihu The Year of Magical Thinking (překládá se také pod názvem Rok magického myšlení) později adaptovala do hry, která měla premiéru na Broadwayi v roce 2007.[7] V České republice uvedlo hru Divadlo Na Fidlovačce v roce 2009.[8]

Se svým manželem napsala scénáře k filmům Panic in Needle Park – Panika v Needle Parku (1971)[9], A Star Is Born (1976) – Zrodila se hvězda[10](adaptace jejího románu Play It As It Lays), True Confessions – Pravdivé zpovědi (1981, podle románu Johna Gregoryho Dunna)[11] a Up Close and Personal – Intimní detaily (1996)[12].V roce 2017 natočil o Joan Didionové režisér Griffin Dunne dokument The Center Will Not Hold.[13]

V roce 1996 jí byla udělena medaile Edwarda MacDowella[14], v roce 1999 dostala Cenu žurnalistiky Columbia[15] a v roce 2002 Literární cenu Univerzitní knihovny v St. Louis[16]. V roce 2005 získala Zlatou medaili Americké akademie umění a literatury[17] a Národní knižní cenu za literaturu[18], v témže roce získala Cenu Roberta Kirsche [19]. V roce 1981 byla zvolena do americké Akademie umění a literatury, je členkou Americké akademie umění a věd a Rady pro zahraniční vztahy. Čestný doktorát z Harvardovy univerzity získala v roce 2009[20] a čestný titul Yaleovy univerzity v roce 2011[21]. V roce 2012 byla zařazena mezi 100 vynikajících novinářů ve Spojených státech za posledních 100 let.[22] V roce 2013 jí prezident Barack Obama udělil Národní medaili umění a humanitních věd za rok 2012.[23] a Harrison Ford cenu PEN Center USA za celoživotní dílo[24].

Zemřela 23. prosince 2021 ve věku 87 let.[25]

• KADLECOVÁ, Kateřina. Joan Didionová. Reflex. 8. 4. 2021, roč. XXXII, čís. 14, s. 56–58.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Joan Didionová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Joan Didionová
• Jan Bělíček o autorce Rozhlas Vltava