Joachim von Sandrart

Sandrart pocházel ze staré měšťanské rodiny z horské oblasti Monsu v belgické provincii Henegavsko, z přímé linie rodinné větve započaté Jeanem Sandratem (1449–1509), hejtmanem papežské gardy. V roce 1500 obdržel jeho prapředek od papeže Alexandra VI. (1431–1503) lénem „Lescaille a Fay u Monsu“ a byl povýšen do šlechtického stavu. Později Sandrartové přesídlili jako obchodníci do Frankfurtu nad Mohanem. Joachim von Sandrart z nich dosáhl nejvyšších poct; dne 20. července 1653 obdržel v Řezně (Regensburg) říšský titul a byl mu schválen erb se třemi hrozny.

Norimberský rytec a obchodník s uměleckými předměty Jacob von Sandrart (1630–1708) byl jeho synovec.

„Listopad“, 1643

Snad roku 1615 v devíti nebo deseti letech se Sandrart (1620/21) začal učit jako rytec a malíř v Norimberku u Petera Isselburga (asi 1580–1630) a poté v Praze v rytecké oficíně Egidia Sadelera staršího (asi 1570–1629). První uměleckou výukou však prošel již dříve v dílně Daniela Soreaua († 1619).[2] O deset let později (1625) byl v Utrechtu žákem u Gerrita van Honthorsta (1592–1656), kde zůstal do roku 1629. V následujících šesti letech (do roku 1635) cestoval Sandrart se svým učitelem Honthorstem po Anglii a Itálii. Mimo jiné tam maloval "Smrt Senecy", noční krajinu a další obrazy ve stylu Honthorsta. Také dodával kresby do Justiniánovy galerie v Římě (Galeria Giustiniana, Řím, 1631). Několik objednávek Sandrart dostal od papeže Urbana VIII. (1568–1644). Byly to většinou portréty a biblické scény pro vnitřní výzdobu římských kostelů. Sandrartovy mnohé kresby i celé cykly posloužily jako návrhy a předlohy pro další malíře, například Itinerarium Italiae nov-antiquae od Martina Zeillera (1589–1661) a Archontologia cosmica od Johanna Ludwiga Gottfrieda (1584–1633).

V roce 1635 se Sandrart vrátil zpět do Frankfurtu nad Mohanem, kde bydlel dva roky. Roku 1637 odešel do Amsterdamu, kde zůstal do roku 1645. Tam se dostal do nejvyšší společnosti a stal se prominentním znalcem umění, mezinárodním obchodníkem s uměním a dvorním malířem. Pro Maxmiliána I. Bavorského (1573–1651) Sandrart vytvořil alegorické obrazy Dvanáct měsíců a Den a noc, oba pro jeho zámeckou galerii ve Schleißheimu. Po smrti svého tchána v roce 1645 Sandrart zdědil zámek Stockau u Ingolstadtu. Přestěhoval se tam i s rodinou z Nizozemí a vytvořil z něj své dědičné sídlo.

V roce 1649 odešel Sandrart opět do Norimberku, kde měl lepší pomínky pro získávání objednávek. Tam maloval hlavně přítomné velvyslance. Jeho nejvýznamnějším dílem z té doby je skupinový portrét diplomatů Velká mírová hostina, která se konala dne 25. září 1648 za účasti falckraběte Karla Gustava s císařským a švédským komisařem a říšskými státníky v rámci Mírového kongresu. Roku 1653 byl Sandrart povýšen do šlechtického stavu s titulem "falcko-neuburský rada". Když měl ve Vídni portrétovat manželku císaře Ferdinand III. Habsburského (1608–1657), jakož i římského krále Ferdinanda IV. (1633–1654) a arcivévodu Leopolda (1614–1662), odměnou byl povýšen do rakouského šlechtického stavu. Další poctu získal 1676 od vévody Augusta ze Sachsen-Weißenfelsu (1614–1680). Byl přijat do prospěšné tzv. Výsostné společnosti (Fruchtbringende Gesellschaft), v tomto spolku byli všichni členové dekorování řádem Kokosové palmy a dostali své tituly. Sandrartovi vévoda propůjčil titul veřejně prospěšný a heslo Daleko vyčnívající". Jako emblém mu byla určena "červená jedle". V Köthenerově knize této společnosti je Sandrart uveden pod č. 836.

Busta Sandrarta v Panteonu, Mnichov

Sandrartovy výtvarné práce se vyznačují méně originalitou a více sklonem k napodobování. V jihoněmeckých a rakouských galeriích i v kostelech se najdou jeho díla v rukopisu zaměnitelná s jinými malíři. Větší přínos než svou výtvarnou tvorbou získal Sandrart svými organizačními počiny a spisy. V roce 1662 založil první německou uměleckou akademii v Norimberku. Byl také činný jako nakladatel. Jeho synovec a dědic Johann Jacob von Sandrart (1655–1698) pokračoval v jeho akademických spisech.

V letech 1670 až 1673 se usadil v Augsburgu. Tam založil soukromou uměleckou akademii. Roku 1675 vytvořil obraz "Jakubův sen" na jižní stěně kostela františkánů v Augsburgu.

Jeho stěžejním teoretickým dílem je kompendium Teutsche Academie der edlen Bau-, Bild und Malereikünste, které se objevilo v několika dílech mezi lety 1675 a 1679. Vzniklo ve spolupráci s norimberským básníkem Sigmundem von Birken (1626–1681), který Sandrartovy texty přepracovával a doplňoval četnými básněmi. Spis je pokládán za první teoretickou práci o výtvarném umění v němčině. Sandrart 1680 vydal v překladu od Vincenzo Cartaris Le imagini colla sposizione degli dei degli antichi (německý titul: Iconologia Deorum oder Abbildung der Götter welche von den Alten verehret wurden) následovalo další epochální dílo k dějinám umění.

Roku 1681 se Sandrart postaral o renovaci hrobu Albrechta Dürera (1471–1528) na hřbitově v Norimberku, kde také on sám v roce 1688 nalezl své poslední místo k odpočinku.