Jošio Nišina

Jošio Nišina, Llewellyn Thomas a Friedrich Hund, v Kodani v roce 1926

Nišina se narodil v Satoshō v Okayamě, a vystudoval Tokijskou univerzitu jako elektrický inženýr v roce 1918. Po dokončení studia se stal zaměstnancem Ústavu pro fyzikální a chemický výzkum (nyní RIKEN).

V roce 1921 byl kvůli výzkumu poslán do Evropy. Navštívil některé Evropské univerzity a instituce, včetně Cavendishovy laboratoře, univerzity v Göttingenu a Kodaňské univerzity. V Kodani prováděl výzkum s Nielsem Bohrem, s nímž se velmi spřátelil. V roce 1928 napsal knihu o nekoherentním nebo Comptonově rozptylu s Oskarem Kleinem v Kodani, z níž byl odvozen Kleinův–Nišinův vzorec.

V roce 1929 se vrátil do Japonska, kde se snažil podpořit prostředí pro studium kvantové mechaniky. Založil Nišinovu laboratoř v rámci RIKENu v roce 1931 a pozval některé západní učence do Japonska, včetně Heisenberga, Diraca a Bohra, stimulovat japonskou fyziku. Jeho laboratoř byla vážně poškozena během druhé světové války a většina zařízení musela být po válce vyřazena a přestavěna.[1]

Zemřel na rakovinu jater v roce 1951.[2]

Kráter Nišina na Měsíci je pojmenován po něm.

Nišina je spoluautoremem Kleinova–Nišinova vzorce. Jeho výzkum se týkal kosmického záření a vývoje urychlovačů částic, pro něž zkonstruoval na RIKENu několik cyklotronů. Zejména objevil miony v kosmickém záření nezávisle na Andersonovi a jeho spolupracovnících. Objevil také izotop uranu uran-237 a propagoval studium jevu symetrického štěpení vyskytujícího se při rychlém neutronovém ozařování uranu (1939–1940).

Byl hlavním výzkumným pracovníkem RIKENu a vedl generace fyziků, včetně dvou nositelů Nobelovy ceny: Hidekiho Jukawy a Šin’ičiró Tomonagy.

Během druhé světové války byl šéfem japonského jaderného programu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yoshio Nishina na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jošio Nišina na Wikimedia Commons