Jošimi Jokojama

Vystudovala anglickou literaturu na univerzitě Waseda, kde získala titul B. A. V devadesátých letech začínala ve volné fotografické skupině Ch11'S (Channel Elevens), což byla volná fotografická skupina zaměřená na dospívající a dvacetiletou mládež aktivní v nočních klubech v Shibuya, Aoyama a Nishi-Azabu. Bylo to bouřlivé japonské období 90. let, kde lákadlem pro teenagery byly akce, večírky, koncerty, debaty a aktivity s různými tématy, které autorka označuje jako „surfování“ a improvizovaný tanec.[4]

Od roku 1998 fotografovala pro módní časopisy v Tokiu. V roce 2005, tedy 16 let po skončení komunismu, přicestovala do Prahy se záměrem potkat se s Josefem Koudelkou. Ve srovnání s životem v Tokiu vnímala autorka českou atmosféru a scenérie podobnou takzvaným „východoevropským zemím“, které v Japonsku neznala. Vnímala stále zvláštní pozůstatky komunismu ze scenérie obchodů, bytových komplexů, byrokratického přístupu, způsobu myšlení, chování, ale i oblečení lidí.[4]

Začala studovat fotografii na katedře fotografie pražské FAMU. Po prvním roce přešla na Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě,[5] který dokončila v roce 2010 s bakalářským titulem.

Tokio je moje milované teritorium. Praha je moje nejoblíbenější město. Pro mě ale není důležité ukázat, která fotografie je z toho či onoho města. Důležité je, abych v těch mých důležitých městech mohla objevovat fragmenty jedné společné reality.

—Jošimi Jokojama

Po třinácti letech pobytu v Čechách, asi roku 2017 vnímá autorka, jak se ulice a aktivity lidí změnily natolik, že si to těžko dokázala představit. Umělkyně pociťuje dobrou ekonomiku podpořenou přílivem zahraničního kapitálu, nízkou míru nezaměstnanosti ve srovnání se zeměmi EU, i v sousedních velkých městech ve Vídni a Berlíně. Vnímá jak mladší generace, která revoluci nezažila, již ve světě začala pracovat a přispívá ke šťastné a světlé atmosféře celého města. Avšak změna má pro fotografku, která se věnuje pouliční fotografii hlavně v Tokiu a Praze již více než 20 let, také stinné stránky. Vnímá, jak z města mizí řezník oblečený v pruhovaných řeznických kalhotách, jak se malé osvědčené místní kavárny proměňují na Starbucks, jak se design starých českých tramvají mění na Porsche.[4]

Spolu se svým manželem Petrem Horčičkou žijí v Praze a mají jednoho syna. Fascinuje jí také folklór a jižní Morava, kam se ráda vrací.[3]

Podle Vladimíra Birguse by se autorčin styl mohl srovnat s tvorbou vybraných japonských umělců, jako byli například Daidó Morijama, Ikkó Narahara nebo Šómei Tómacu. Mezi Američany by to mohli být představitelé Newyorské školy fotografie jako William Klein či Robert Frank. Z českých autorů se dá najít podobnost s Josefem Koudelkou, Viktorem Kolářem, Danielem Šperlem nebo Václavem Podestátem, a to hlavně v cyklech, kde v konfrontacích různých motivů umělkyně hledá vizuální symboly.[6]

Zachytit rozhodující okamžik vypjatého děje městské scenérie tak, aby byl zobecňujícím momentem více než útržkem paměťového záznamu, znamená hodně fotografovat a ještě více třídit. V éře digitální fotografie se to může jevit snadno dosažitelné, Yoshimi Yokoyama však zůstává věrná... snaze nevytvářet povrchně efektní fotografie. Pro ni není příliš důležité, zda některý záběr vznikl v Praze a jiný zase v Tokiu. ...zajímají ji především zobecňující okamžiky, které vypovídají hlavně o jejím subjektivním pohledu na současný život a mezilidské vztahy a které prozrazují leccos i o ní samotné. Do svých fotografií, které z jednotlivých záběrů postupně skládají široký celek, promítá sama sebe, okolnímu světu se snaží obrazy vyprávět o vlastních pochybnostech, radostech i citech.

—Vladimír Birgus, prosinec 2011, Czech Center Tokio, Japonsko

Instalace výstavy Tokio – Praha v Českém centru v Tokiu, 2011

• Podle zdroje:[7]

Jošimi Jokojama se podílela na vzniku několika filmů, v roce 2019 to byl snímek Mitsu, který režíroval Mark Ther. Vydala také hudební CD.

• Mitsu, 2019[9]
• Folklorika – Bretaňskému malíři Moarchu „Miškovi“ Eveno a japonské fotografce Yoshimi „Yokki“ Yokoyama učarovala tradiční kultura Moravského Slovácka natolik, že se rozhodli usadit v České republice, aby byli v neustálém kontaktu se zdrojem své inspirace [10]

Vydala hudební CD.[11]

• 
  Ginza, Tokyo, asi 1999, z cyklu Tokio – Praha
• 
  Praha, 2007, z cyklu Tokio – Praha
• 
  Praha, 2008, z cyklu Tokio – Praha
• 
  Praha, 2009, z cyklu Photo Pathos
• 
  Svatyně Jasukuni, 2006, z cyklu Tokio – Praha
• 
  Tokyo Meguro, asi 1998, z cyklu Tokio – Praha