Budovatelský román

Budovatelský román je žánrový typ románu, vzniklý v sovětském Rusku ve dvacátých letech 20. století.[1] Je to próza poznamenaná režimem schematismu (byly psány podle určité šablony, postavy jsou přesně rozděleny na špatné a dobré).[2] Tematicky často pojednávají o poválečném budování silnic, železnic, přehrad a továren.

Budovatelské romány měly za cíl oslovit co nejširší vrstvy společnosti a proto v nich nemohl být prostor pro složitější a komplexnější dějovou linii, či nejednoznačně vymezené hlavní hrdiny. Hlavní hrdinové budovatelských (či výrobních) románů jsou většinou komunisté, či mládežníci pracující na velkolepém díle; proti nim stojí kapitalisté, či jiní příslušníci předrevolučního politického systému a nezřídka kdy fašisté a další široce známí nepřátelé.^[zdroj?]

V Českém prostředí, které bylo na rozdíl od sovětského prosto velkolepých staveb, které měly vybudovat alespoň základní infrastrukturu v zemi, se vhodným tématem stalo osidlování pohraničí po odsunu sudetských Němců. Budovatelský román se stal hlavním žánrem i v dalších zemích východní Evropy, která se dostala pod vliv SSSR. Je klíčovým například i pro období let 1944–1956 v bulharské literatuře. Téměř vůbec se s ním nelze setkat naopak v literatuře jugoslávské, která se – stejně jako celá země – vymanila ze sovětského vlivu již v roce 1948. O čtyři roky později se tamní literatura začala ubírat zcela jiným směrem, než tomu bylo v případě dalších východoevropských zemí.

Ústup od budovatelského románu přinesl především ve východní Evropě konec stalinismu a odsousení kultu osobnosti příslušnými komunistickými politickými stranami.