Jiří Martin

O rodině a jeho předválečném působení není nic známo. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Německu. Roku 1941 se mu podařilo utéct a do osvobození se skrýval v Paříži, kde nesystematicky navštěvoval École des Beaux-Arts a seznámil se s uměním pařížské školy. Po válce se jako třicetiletý přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze a v letech 1945–1948 studoval v ateliéru grafiky u Vladimíra Pukla. Jeho spolužáky byli Kolínská, Fremund, Tesař a Peterka. Martin mezi nimi vynikal talentem i zkušenostmi a jako společenský člověk se s ostatními výtvarníky setkával ve svém ateliéru. Roku 1948 mu zprostředkoval Václav Nebeský první samostatnou výstavu ve Vilímkově galerii v Praze. Nebeský inicioval změnu jeho jména a Jaroslav Seifert mu do katalogu věnoval báseň.[1] Tato výstava byla kladně přijata dobovou kritikou[2] a na čas ho zajistila existenčně.[3]

Po ukončení studia se živil jako umělec na volné noze, ale roku 1952 byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. Tehdejší funkcionáři Svazu Vilém Kratochvíl a Richard Wiesner jeho malby označili za formalistické a jako důvod vyloučení uvedli, že neprojevil vůli pracovat metodou socialistického realismu.[4] Martin následkem toho nervově ochrnul a malování se pro něj stalo obtížné, protože se mohl pohybovat pouze o berlích. Na sjezdu SČSVU roku 1956, který se zabýval reformou této organizace, se Martina zastal Jan Kotík.[5]

Roku 1955 se zúčastnil výstavy jedenácti ve výstavní síni ARS, která patřila nakladatelství Melantrich. Většina vystavujících spolu studovala po skončení války na Akademii a patřila do střediska Štursa SČSVU v Praze. Tito umělci byli roku 1957 jádrem nově založené skupiny Máj 57 a Martin patřil k zakládajícím členům. Předtím se spolu s Fremundem, Piesenem a Kolínskou zúčastnil výstavy se skupinou Roter Reiter v západoněmeckém Trauensteinu a byl zastoupen na prvních třech výstavách Máje. Roku 1961 podlehl svému onemocnění a na čtvrté výstavě roku 1964 byl zastoupen in memoriam.

V poválečných letech se zabýval převážně grafikou a vytvořil sérii suchých jehel, které vyjadřují podobné tísnivé pocity jako grafiky Františka Tichého (Don Quiote útočící na větrný mlýn, 1945, Balet, 1946).[3]

Martinův malířský styl, poučený moderním francouzským uměním i díly republikánských španělských malířů, kteří vystavovali roku 1946 v Praze (z nich zejména Antoni Clavé), se pohyboval na pomezí mezi kubismem a Bonnardovým postimpresionismem. Pro mladé malíře byl inspirací jeho pařížský kolorismus i subtilnost artistní kresby. Jiří Martin vyzařoval osobní kouzlo a byl schopen teoreticky proniknout do problémů moderního umění.[6] Raná díla se vyznačují kontrasty výrazných barevných ploch, jejichž dekorativní působení stupňuje rytmus obrysové linie (Ranní toaleta, 1949). Za jeho vrcholné dílo, v němž se projevují náznaky změny stylu, je považována Žena s fíkusem[7] (1950, Národní galerie v Praze).[3]

V padesátých letech maloval monumentálně pojaté figurativní obrazy ve velkorysých a barevně jasných plochách, s příznačnou estetizující primitivizací. Charakteristická je pro něj zdůrazněná kontura,[8] která se podřizuje barevné ploše, zpevňuje stavebný řád a podporuje obsahové vyznění scény (Smuteční hosté, 1951). Další fázi jeho tvorby představuje série zátiší a akvarelové a kvašové krajinomalby, ve kterých je barevnost ztlumena. V důsledku svého onemocnění se později věnoval štětcovým kresbám tuší. Jeho malířské dílo symbolicky uzavírá obraz Sbohem z roku 1956. Je paradoxní, že Martinova v podstatě klasicizující malba vyvolala tak hluboký rozpor s estetickými dogmaty režimu, který nespravedlivým vyloučením ze Svazu československých výtvarných umělců zavinil malířovu předčasnou smrt.[3]

• Adriana Primusová: Skupina Máj 57, Úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let, Správa pražského hradu, Praha 2007, ISBN 978-80-903876-1-4
• Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2002 (VIII. Man – Miž), s. 75–76, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 2002, ISBN 80-86171-13-2
• Marie Judlová (Klimešová), ed., Ohniska znovuzrození. České umění 1956–1963, Galerie hlavního města Prahy 1994, ISBN 80-7010-029-X
• Luboš Hlaváček: Jiří Martin, Výtvarná práce, 12, 1, 1964/02/15, s. 9

• Informační systém abART: Jiří vl. jm. Jiří M. Škopek Martin