Jiří Křeček

Jiří Křeček se narodil v roce 1923, své nejranější dětství prožil s mladší sestrou Alenou v Lomu u Mostu. Oba rodiče byli učitelé, po otci zdědil lásku k vážné hudbě. Vystudoval reálné gymnázium v Mostě, po přijetí Mnichovské dohody se rodina přesunula ze Sudet k příbuzným do Příbrami a později do zámku v Kounicích. Středoškolská studia dokončil v Českém Brodě, poté absolvoval abiturientský kurz se zaměřením na chemii a za války byl nasazen v biologické laboratoři farmaceutické továrny Remed. Po osvobození se přihlásil na medicínu (úspěšně ji dokončil roku 1950) a pracoval ve Výzkumném a kontrolním ústavu farmaceutických závodů Spofa.

Po druhé světové válce byl členem Komunistické strany Československa a to podle vlastních slov velmi přesvědčeným. Jeho vědeckou kariéru v Československé akademii věd přerušila normalizace, protože nesouhlasil s okupací Československa a byl vyloučen z KSČ. V roce 1970 ještě ale krátce převzal vedení Fyziologického ústavu Akademie věd. Pak přišel o všechny stálé funkce v akademii věd a byla s ním přerušena spolupráce na pedagogické fakultě, kde přednášel. V osmdesátých letech odjel díky nabídce kádrového oddělení pracovně do Kuvajtu, kde mezi lety 1980–1985 působil jako profesor lékařské fakulty na ústavu klinické patologie.[2][3]

V roce 1989 se zapojil do událostí okolo sametové revoluce. Sám vzpomínal, že vlastním autem vezl s Věnkem Šilhánem Alexandera Dubčeka na jednání s Václavem Havlem v divadle Laterna magika.[2] Po revoluci byl zvolen starostou obce Jinočany. Z prvního sňatku měl děti Jitku (gynekoložka MUDr. Jitka Řezáčová) a Jana (chemik, Ing. Jan Křeček). Žil s druhou manželkou Helenou Dlouhou v Jinočanech u Prahy.

Zemřel 30. ledna 2014.[1]

V raném období se zabýval antihistaminiky, záhy se ale specializoval na vývojovou biologii. V 50. letech se ujal vedení oddělení individuálního vývoje fyziologického ústavu Akademie věd a navázal na studie Eduarda Babáka. Pořádal vědecká sympózia, přednášel na významných mezinárodních kongresech, v roce 1967 podnikl přednáškové turné po USA. Později zaměřil svůj výzkum na téma období odstavu ve spojení s vodním metabolismem a na tzv. kritické vývojové periody. V publikaci Údobí odstavu a vodní metabolismus, za níž získal titul DrSc., shrnul poznatky svědčící o tom, že odstav potkanů začíná s vymizením kojeneckého mikčního reflexu a končí s dozráním mechanizmů udržujících rovnovážný stav vodního metabolismu. Kniha obsahuje kapitolu popisující následky předčasného odstavu, které se projeví teprve v pozdějším životě. Významné výsledky bádání, které shrnul mj. ve filmu Generace, se v 60. letech pokusil prokázat i u lidí, kteří strávili nejranější období vývoje v kojeneckém ústavu. Studie pozdních důsledků časných adaptací na odstav byla ale přerušena normalizací s následným obdobím perzekuce a nepodařilo se ji znovu obnovit. V roce 2007 vyšla knižní podoba jeho shrnující práce Jedinec: gen – prostředí – vývoj.

Byl nedobrovolným členem týmu expertů, kteří od roku 1955 pečovali o mumifikované ostatky Klementa Gottwalda.[2]