Jezera Ounianga

Samotná oblast „Jezera Ounianga“ má rozlohu 62 808 ha a přiléhá k ní ještě ochranná zóna 4869 ha. Leží v saharské poušti na severovýchodě Čadu v regionu Ennedi. Je to rozsáhlá, nevysoko položená písčitá plošina jižně od pohoří Tibesti s horkým a výrazně suchým, pouštním klimatem, vyznačuje se průměrnými ročními srážkami menšími než 25 mm. Nachází se na území, které bylo ještě asi před 10 000 léty zalito vodou a přibližně před 5000 léty začalo vysychat, v současnosti tam je v nejchladnějším měsíci lednu průměrná teplota 30 °C a nejvyšší letní teploty tam dosahují 47 °C.

Ochranná zóna oblasti zahrnuje vesnici Ounianga Kebir (Velký Ounianga), druhá menší vesnice Ounianga Serir (Malý Ounianga, cca 1000 obyvatel) se nachází uvnitř chráněné oblasti.[1][2][3][4]

Těchto 18, v písčitém podzemí propojených jezer, s celkovou vodní plochou asi 20 km² je rozděleno do dvou skupin pojmenovaných podle blízkých vesnic:

• Ounianga Kebir - se skládá ze sedmi různě slaných jezer, z nichž největší „Yoa“ se rozkládá na ploše 3,6 km², je 26 m hluboké a v jeho slané vodě žijí pouze řasy a některé mikroorganismy. Další jezera skupiny jsou „Bever“, „Forodom“, „Katam“, „Midji“, „Motro“ a „Oma“.

• Ounianga Serir - vzdálená od první 45 až 60 km, je tvořeno čtrnácti, většinou sladkovodními jezery, oddělenými od sebe navátými písečnými dunami. Pravděpodobně bylo v minulosti jediné a silný severovýchodní vítr, vanoucí po sedm měsíců v roce, ho postupně rozdělil. Největší z nich je prostřední, slanovodní „Teli“ s plochou 4,4 km² a největší hloubkou ani ne 10 m. Další jezera jsou „Ahoita“, „Ardjou“, „Boukkou“, „Daléyala“, „Dirke“, „Djiara“, „Élimé“, „Hogo“, „Melekui“ a „Obrom“. Vodní hladiny těchto jezer, až na slané „Teli“, jsou pokryté plovoucím rákosím snižující vypařování vody, žijí v nich ryby a jiní vodní živočichové.

Jezera nemají žádný přítok a přesto je výška hladiny vody v jezerech, až na mírné sezónní výkyvy, stabilní. Odpařená voda (u jezera „Teli“ činí až 6 m vodního sloupce ročně) je kompenzována přítokem podzemní vody. V okolí jezer jsou nevelké mokřiny, které umožňují v blízkosti vyrůstat palmám a domorodcům obhospodařovat drobná políčka.

Nejméně 10 tisíc a snad i více roků jsou staré zvodně v oblasti Ounianga, do kterých tehdy vsáklo obrovské množství vody. Ojedinělým hydrogeologickým systémem jsou z nich, i přes značný odpar vody, neustále jezera doplňována.[1][2][3][4]

Pravděpodobně dramatické změny v zemského klimatu ukončily nejen poslední dobu ledovou, ale způsobily i částečný odklon monzunů. Dešťové mraky byly vytlačeny více do rovníkových oblastí Afriky a na dosud vlhká území Sahary se z jihu rozšířily savany a s nimi i Homo sapiens. Oblast se stala jedním ze středisek rozvoje lidské populace, jak o tom svědčí skalní malby v nyní zcela pustých jeskyních pohoří Tibesti. Asi před 5000 léty monzuny poklesly natolik, že se oblast přeměnila v poušť nevhodnou k životu. Obyvatelstvo z oblasti Ounianga se pravděpodobně přesunulo na jihozápad do tehdy úrodného Sahelu a na východ k Nilu, kde asi napomohlo v pokroku civilizaci Starého Egypta.[3][4]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jezera Ounianga na Wikimedia Commons