Jevhen Petruševyč

V době svého působení v parlamentu je uváděn jako advokát ve Skole.[1]

Pocházel z rodiny řeckokatolického duchovního. Vychodil gymnázium a absolvoval Lvovskou univerzitu. Sloužil jako jednoroční dobrovolník v armádě v 10. pěšího regimentu.[2] V letech 1896–1897 byl kandidátem advokacie ve Lvově. Pracoval na praxi v advokátní kanceláři Stepana Fedaka. Od roku 1897 do roku 1905 byl advokátem v Sokali, potom od roku 1910 ve Skolu.[3]

Veřejně a politicky se angažoval. V letech 1900–1905 předseda spolku Ruska rada, v roce 1905 se stal předsedou pobočky organizace Prosvita[2] v Sokali.[3]

Patřil do Ukrajinské národně demokratické strany. Od roku 1908 do roku 1914 zasedal coby poslanec Haličského zemského sněmu.[3] Působil také coby poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Halič 65. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1911.[4]

V době svého působení na Říšské radě je uváděn coby zástupce Ukrajinské národně demokratické strany.[1] Po volbách roku 1907 byl uváděn coby člen poslaneckého Rusínského klubu. Po volbách roku 1911 zasedal v klubu Ukrajinské parlamentní zastoupení.[4] V letech 1907–1916 byl místopředsedou a v letech 1916–1918 pak předsedou poslaneckého ukrajinského klubu na Říšské radě.[3]

Za první světové války byl členem Ukrajinské národní rady ve Vídni. Ve dnech 18. – 19. října 1918 předsedal ukrajinskému ustavujícímu shromáždění ve Lvově. Vedl jednání s rakousko-uherskými úřady o předání moci ve východní Haliči. Po válce, v době krátké existence Západoukrajinské lidové republiky, se stal prezidentem tohoto státního útvaru. Od června 1919 mu byl udělen titul diktátora a byl tak zároveň prezidentem i předsedou vlády této republiky. V roce 1920 podnikl cestu do Paříže a Londýna a pokoušel o mezinárodní uznání ukrajinského státu.[3]

Po obsazení území Západoukrajinské lidové republiky Polskem působil jako předák exilové ukrajinské vlády ve Vídni. Po tlaku polské vlády musel opustil Rakousko a Československo a odešel do Německa. Po rozpuštění exilové vlády byl nadále aktivní v ukrajinském hnutí. Po německém útoku na Polsko sepsal memorandum německým úřadům, ve kterém podporoval ukrajinské státoprávní aspirace.[3]

Zemřel v roce 1940 v Hermsdorfu v Berlíně. Pochován byl v Berlíně, později jeho ostatky převezeny na Lyčakovský hřbitov ve Lvově.[3]