Jedová chýše

Na místě Jedové chýše byl postaven dům vpravo

Jedová chýše stávala od třináctého století na návrší Větrov, v dnešní Apolinářské ulici č. p. 446, nad místním kostelem (založen 1362). Již ve čtrnáctém století to bylo místo častých přepadení i vražd.[2]

Posledním majitelem Jedové chýše byl prof. Antonín Heveroch (1869–1927), který chtěl po zbourání chýše rozšířit nedaleký blázinec[3] nebo vybudovat soukromé sanatorium,[4] avšak krátce poté zemřel.

Hospoda (nízký domek s mansardovou střechou krytou šindelem) byla zbourána v roce 1933. Jednalo se tak zřejmě o hospodu s nejdelší nepřetržitou existencí v Česku. Na jejím místě byl postaven funkcionalistický činžovní dům architekta Josefa Kalouse.[5] Dům stojí mezi kostelem sv. Apolináře a pláckem s kamenným sloupem se sochou svatého Vojtěcha z roku 1677[6] na křižovatce ulic Apolinářské a Viničné.

Název „Jedová chýše“ dnes užívá například hospoda ve Vodičkově ulici nebo v Hlubočepích.

Hospodu prý občas navštěvoval v přestrojení český král Václav IV.[2] Ten prý v hospodě Na Vinici poznal ve dvou hostech nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili ve Vídni otrávit. Kat, který ho doprovázel, jim vhodil do vína jed a oba na místě zemřeli. Jedová chýše tak získala svůj název.[3][4]

Druhá možnost pojmenování je podle studentů medicíny z nedaleké Všeobecné fakultní nemocnice, kteří byli spojováni s přípravou léků a jedů.[2]

Podle staré pověsti chodil už v roce 1326 do hospody strašit o půlnoci z Židovského města legendární Golem Rabiho Löwa. Ten se však narodil až v 16. století.[4]

Jeden z majitelů prý přivazoval lžíce na řetízky, a aby nikdo neukradl talíře, nechal do stolů vydlabat jamky, do kterých se jídlo servírovalo. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího.[2]

V 19. století se hospoda stala oblíbeným hnízdem německých buršáků, jejichž „opilecké rejdy a neplechy spojené s divokými orgiemi z ní udělaly sprostou dupárnu a vykřičenou hospodu“.[4]

V roce 1926 zde Karel Lamač natáčel film Dobrý voják Švejk.[3]

V knize Z hlubin pražského podsvětí, jejíž autor je Karel Ladislav Kukla, je Jedové chýši věnována celá jedna kapitola s názvem „Konec Jedové chýše“.[7][8]

Přátelé prof. Heverocha varovali, že krčma je prokletá. Ten půl roku po její koupi nečekaně zemřel.[4]