Jean Charles Galissard de Marignac

Jean Charles Galissard de Marignac (24. duben 1817 Ženeva – 15. duben 1894 Ženeva) byl švýcarský chemik, jehož práce s atomovými hmotnostmi podpořila možnost izotopů a obalové části jádra a jehož studie o vzácných zemských prvcích vedla k objevu ytterbia v roce 1878 a spoluobjevu gadolinia v roce 1880.

Jean Charles Galissard de Marignac
Narození	24. dubna 1817 Ženeva
Úmrtí	15. dubna 1894 (ve věku 76 let) Ženeva, Švýcarsko Švýcarsko
Alma mater	École polytechnique Mines ParisTech
Povolání	chemik a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatel	Ženevská univerzita
Ocenění	Davyho medaile (1886) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narodil se v Ženevě. Když mu bylo 21 let, začal studovat na Polytechnické škole v Paříži a v letech 1837–1839 studoval na École des Mines. Po krátkém působení v Liebigově laboratoři v Giessenu a v porcelánce v Sévres se stal v roce 1841 profesorem chemie na ženevské akademii. V roce 1845 byl jmenován profesorem mineralogie a obě křesla si udržel do roku 1878, kdy ho smrtelná nemoc donutila odstoupit. Zemřel v Ženevě.

Marignacovo jméno je známo díky důkladným a přesným zjišťováním atomových vah, což se mu povedlo u padesátisedmi prvků. V provádění tohoto úkolu měl za cíl vyzkoušet Proutovu hypotézu, stejně jako J. S. Stas. Od belgického chemika se ale lišil v posouzení možnosti, že tato hypotéza by měla určitý stupeň platnosti. Během svého života věnoval velkou pozornost vzácným prvkům a problému jejich oddělení a rozlišení; v roce 1878 získal ytterbium z něčeho, co mělo bylo považováno za čisté erbium a o dva roky později objevil v samarskitu gadolinium a samarium.

V roce 1858 určil izomorfismus fluostanátů a fluosilikátů a tím položil obtížnou otázku složení kyseliny křemičité; následně studoval fluosoli zirkonia, boru, wolframu atd. Připravil křemičitowolframovou kyselinu, jeden z prvních příkladů komplexních anorganických kyselin. Marignac objevil, že niob a tantal mohou být rozděleny částečnou krystalizační separací dipotásia heptafluorotantalu z dipotásia oxypentafluoroniobátu monohydrátu, což byl proces využívaný komerčně do té doby, než byl v 50. letech nahrazen rozpustnou separací fluoridů.

Ve fyzikální chemii provedl mnoho výzkumů v oblasti přirozenosti a procesu roztoku, zkoumal především teplotní efekty vytvořené ředěním solných roztoků, variací specifického tepla solných roztoků s teplotou a koncentrací a fenoménem kapalné difúze.