Jaroslav Moudrý (Mejtus)

Julij Mejtus a jeho žena Oleksandra Vasyljeva se s Ivanem Kočerhou seznámili roku 1946 a brzy začali hovořit o zhudebnění Kočerhova historicko-vlasteneckého veršovaného dramatu z doby Velké vlastenecké války (1944) o slavném vládci Kyjevské Rusi, velkém knížeti Jaroslavu Moudrém, které se stalo v Kyjevě rychle populárním. O námět se v té době zajímal i Kosťantyn Daňkevyč, ale spisovatel jej vyhradil Mejtusovi. Kočerha však roku 1952 zemřel a Mejtus se ke kompozici tohoto díla odhodlal až o dvacet let později.[1] Libreto podle Kočerhovy hry poměrně volně přepracovala Oleksandra Vasyljeva, v jejímž přepracování se odráží i společná návštěva manželů ve Francii, kde navštívili i hrob Jaroslavovy dcery Anny Kyjevské v opatství Villiers – pod těmito dojmy získala původně epizodní postava princezny Anny v opeře mnohem větší úlohu.[1][2]

Až v průběhu kompozice se skladatel dozvěděl o souběžně zpracovávané opeře Heorhije Majborody podle stejné předlohy. Mejtusovu operu uvedlo poprvé již roku 1973 operní divadlo v Doněcku, Majboroda opera se dostala na jeviště až roku 1975, avšak na prestižnější kyjevské scéně.[2]

Podle muzikologa Avrama Gozenpuda je Mejtusův Jaroslav Moudrý „hudební drama opírající se o klasické tradice a napsané v duchu historismu“.[3] Podle Ju. A. Staniševského se jedná o „národní huděbní recitativně-deklamatorní drama s průběžným konfliktně-symfonickým rozvojem“.[4] Mejtus se tedy v tomto díle definitivně odvrátil od modelu „písňové opery“ stalinského období, a i když nevykročil z mezi novoromantické tonální hudby, pokoušel se o dramatický útvar; přízeň publika však nalezla spíše Majborodova varianta, zpěvná lyricko-epická „číslová“ opera ještě tradičnějšího ražení.[4]

Opera repertoár doněckého divadla pustila koncem 70. let 20. století a a vícekrát nastudována nebyla. V roce 1982 byl v Moskvě vydán alespoň její klavírní výtah.[1]

Děj opery je v základních rysech shodný s dějem Jaroslava Moudrého Heorhije Majborody (viz). Děj je celkově zestručněn a počet postav snížen, jsou v něm však dva zásadní posuny. Zatímco v předloze je pečeněžský útok jen na konci, Mejtusova opera jím rovněž začíná (centrální obraz knížete Jaroslava jako moudrého v míru tak rámují scény představující jej jako schopného vojevůdce). Jaroslavův zrádný bratr Svjatopolk se na rozdíl od hry objevuje přímo na scéně a stává se vůdcem Pečeněhů a je to Varjag Eimund, velitel Jaroslavova vojska, který velkému knížeti přinese Svjatopolkovu hlavu. Druhým rozdílem je mnohem větší úloha, kterou má knížecí dcera a budoucí francouzská královna Anna, jako moudrá a rozhodná dívka přirozenější dědička Jaroslava než citlivá Alžběta.[1][3] .