Jaroslav Kulhavý

Poprvé o sobě dal výrazněji vědět v roce 2003, kdy se stal juniorským mistrem světa i Evropy. Díky tomu se podíval i na olympiádu 2004 v Aténách, olympijský závod však kvůli defektu nedokončil.[3] V dalších letech sbíral zkušenosti v kategorii do 23 let, v roce 2007 vybojoval v této kategorii stříbro na mistrovství Evropy a bronz na mistrovství světa.[4]

V roce 2008 vstoupil do kategorie Elite a postupně začal překonávat historicky nejlepší výsledky českých bikerů. Na mistrovství světa v německém St. Wendelu skončil jedenáctý, čímž o tři místa vylepšil dosud nejlepší český výsledek Miloslava Kvasničky z roku 1991. Na olympiádě 2008 v Pekingu skončil osmnáctý a o čtyři příčky tak vylepšil do té doby nejlepší český výsledek Radima Kořínka z Atén v roce 2004.[5]

V roce 2009 skončil na mistrovství Evropy jedenáctý,[6] na mistrovství světa v australské Canbeře pak devátý.[7] Medailové umístění v závodě Světového poháru se mu zatím vybojovat nepodařilo.

V roce 2010 přišly první velké medailové úspěchy. V červenci v izraelské Haifě vybojoval titul mistra Evropy.[4] Ve Světovém poháru ze šesti závodů stál třikrát na stupních vítězů, v závěrečném závodě v americkém Windhamu se dočkal svého prvního vítězství v této prestižní soutěži. Jeho výsledky mu vynesly třetí příčku v celkovém pořadí.[8] Na mistrovství světa v kanadském Mont St. Anne nejprve pomohl k bronzu štafetě (ve složení Jaroslav Kulhavý, Ondřej Cink, Kateřina Nash a Tomáš Paprstka)[9] a poté v individuálním závodě vybojoval stříbrnou medaili, když nestačil pouze na Španěla Hermidu.[10] Poprvé byl zvolen nejlepším cyklistou roku, když vyhrál anketu Král cyklistiky.[11]

V roce 2011 triumf na evropském šampionátu zopakoval.[12] Suverénně ovládl Světový pohár, vyhrál pět ze sedmi závodů. Celkový triumf měl jistý již po vítězství v předposledním závodě soutěže, který se jel v lyžařském SKI areálu v Novém Městě na Moravě.[13] Na mistrovství světa v Champéry ve Švýcarsku přijel v roli největšího favorita. Úlohu splnil dokonale, domácího spolufavorita a druhého muže Světového poháru Schurtera porazil o celých 47 sekund.[14] Skvělou sozónu uzavřel obhajobou vítězství v anketě Král cyklistiky[15] a druhým místem v prestižní anketě Sportovec roku (před ním skončila jen wimbledonská šampiónka Petra Kvitová).[16]

Jaroslav Kulhavý (v modrém) ve vedoucí trojici olympijského závodu 2012

Výsledky z předchozí sezóny jej pasovaly na favorita olympijského závodu v Londýně. Sezónu 2012 ovšem nezačal tak dobře jako předchozí, trápila jej drobná zranění a defekty. Na mistrovství Evropy v Moskvě titul neobhájil, dojel pátý. Ve Světovém poháru skončil celkově třetí, vítězství se však v žádném ze sedmi závodů nedočkal, maximem byla dvě druhá místa. Poté, co v předposledním závodě nedojel a v posledním závodě skončil třináctý, řada lidí mu přestala vzhledem k olympiádě věřit. On se však nenechal zviklat a skvěle se na nejdůležitější závod sezóny připravil.

Olympijský závod horských kol se jel v poslední den londýnské olympiády, na náročné trati v Hadleigh Farm. Hlavním favoritem byl vzhledem k předchozím výsledkům v sezóně Švýcar Nino Schurter, který vyhrál čtyři závody Světového poháru, včetně posledního, který se jel těsně před olympiádou. Kulhavý se od začátku pohyboval na čele závodu a vyprovokoval rozhodující únik pětice jezdců. Z této pětice postupem času zbyli tři závodníci, o kterých bylo zřejmé, že si mezi sebou rozdělí medaile – Kulhavý, Schurter a Ital Marco Aurelio Fontana. V posledním kole nejprve zaútočil Fontana, ale z boje o zlato jej poté vyřadil defekt (uražená sedlovka). Kulhavý jezdil za Schurterem, ale zhruba dvě stě metrů před cílem nastoupil a Schurtera před sebe již nepustil. Získal tak pro Českou republiku čtvrté zlato z londýnské olympiády a první zlatou olympijskou cyklistickou medaili od rozdělení Československa.[17]

Na mistrovství světa v rakouském Saalfeldenu bojoval s únavou a ztrátou motivace. Dojel až třináctý, zklamání z olympiády si vítězstvím alespoň částečně vynahradil Švýcar Schurter. Kulhavý po skončení sezóny zvažoval přechod na silnici, pro rok 2013 se však nakonec rozhodl zůstat u horských kol.[18] Opět zvítězil v anketě Král cyklistiky.[19] I v anketě Sportovec roku skončil po roce opět druhý, předčila jej jen dvojnásobná olympijská vítězka Barbora Špotáková.[20]

V březnu 2013 se zúčastnil prestižního etapového závodu dvoučlenných týmů Cape Epic v Jihoafrické republice. Uctil tak památku svého týmového kolegy Jihoafričana Burry Standera, druhého muže v pořadí Světového poháru 2012 a dvojnásobného vítěze Cape Epic, který 3. ledna 2013 tragicky zahynul při automobilové nehodě.[21] V závodě, považovaném za Tour de France horských kol, jel ve dvojici se Švýcarem Christophem Sauserem, mistrem světa horských kol z roku 2008 a dvojnásobným vítězem závodu z předchozích let (tehdy jel ve dvojici právě s Burrym Standerem). Vyhráli čtyři etapy ze sedmi a ovládli i celkové pořadí.[22]

Na olympijských hrách v Riu v roce 2016 obhajoval v závodě cross country zlato. Krátce po startu se dostal do čelní skupiny a postupně z ní spolu s Ninem Schurterem utvořili vedoucí pár, který ostatním pomalu ujížděl. V předposledním šestém kole nedokázal Kulhavý zareagovat na nástup švýcarského cyklisty a mezi oběma soupeři se vytvořil rozestup, který postupně rostl. Jaroslav Kulhavý si nicméně pohlídal své druhé místo a vybojoval stříbrnou medaili.