Jaroslav Kopecký

Byl nejstarší z osmi dětí, ze kterých se pět rozhodlo pro zasvěcený život. Jeho sestra Regina vstoupila do řádu voršilek, další dvě sestry Jiřina a Ivana se staly řádovými sestrami cyrilkami na Velehradě. Jeho bratr Josef je rovněž salesiánem.^[zdroj?]

Na základní školu chodil v Sebranicích, od 5. třídy chodil denně pěšky asi šest km do měšťanské školy do Poličky. Do noviciátu k salesiánům vstoupil v srpnu 1942, když mu bylo 18 let. Bohosloví studoval v cisterciáckém klášteře v Oseku. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 vtrhla do kláštera StB – bohoslovce odvezla a poté bez soudu poslala pracovat na stavbu Klíčavské přehrady na Kladensku. Žili v dřevěných lágrech bez teplé vody, po 10 na pokojích, a pracovali ve 12hodinových směnách. „V porovnání s tím, co jsem prožíval později, to byla relativní pohoda,“ uvedl Kopecký. Po dokončení Klíčavy byl přeřazen na stavbu Křimovské přehrady na Chomutovsku.[1]

Na podzim roku 1956 jej spolu s dalšími třemi knězi zatkli. Ve vyšetřovací vazbě v Litoměřicích pak strávil čtyři měsíce, během nichž sice nebyl vystaven bití a fyzickému trýznění, zato psychického teroru zažíval podle vlastních slov „do sytosti“. Nakonec byl za maření dozoru nad církvemi a podvracení republiky odsouzen k dvouletému trestu odnětí svobody. Byl převezen k práci do uranových dolů.[1]

Kněžské svěcení mu 7. ledna 1961 tajně udělil biskup Štěpán Trochta. Tajné bylo tedy i kněžské působení P. Kopeckého – věnoval se zejména práci s mládeží, spolupořádal tábory zvané salesiánské chaloupky. Před sametovou revolucí žil v Praze, v roce 1991 se vrátil do Sebranic. V únoru 2013 utrpěl mozkovou mrtvici, zemřel následujícího roku ve věku 90 let.^[zdroj?]