Jarmila Hellichová

Pocházela z významné poděbradské rodiny Hellichů. Jejími rodiči byli lékárník a zakladatel Polabského muzea Mag. Ph. Jan Hellich a Růžena Hellichová (roz. Havlíková), dcera poděbradského soudce.[3] Narodila se jako páté ze šesti dětí Hellichových v bytě nad jejich lékárnou v domě na náměstí č.p. 33/I.[2] Měla sourozence Karla, Marii, Bohumila, Miladu a Jaromíra.[3] Po absolvování měšťanky v Poděbradech nastoupila na Vyšší dívčí školu v Praze.[2] Když bylo Jarmile 14 let, zemřela jí matka a ona se vrátila do Poděbrad, aby pomohla sestře Miladě s vedením otcovy domácnosti. V té době ji ovlivnil tradiční zájem rodiny Hellichů o archeologii. Otci pomáhala se zpracováním nálezů z archeologických vykopávek, studovala literaturu a účastnila se debat s dalšími vědci. Dlouhodobě byla velkou podporovatelkou poděbradského muzea.[4]

Od roku 1907 byla aktivní sokolkou a roku 1913 se dokonce stala náčelnicí místní sokolské jednoty.[2] Zájem o tělovýchovu ji přivedl k tomu, že se chtěla stát středoškolskou profesorkou tělocviku. Vše ale zhatila první světová válka, neboť když roku 1915 složila lycejní maturitu, tělocvičný kurz nebyl otevřen (kurz nakonec absolvovala až během studií medicíny a získané zkušenosti využila v Sokolu[5]). Roku 1917 maturovala na pražské Minervě a měla zájem o studium historie, nakonec se však po dohodě s rodinou rozhodla pro medicínu.[4] V tomto rozhodnutí ji podporoval také strýc MUDr. Bohuslav Hellich, tehdy ředitel bohnické léčebny.[2]

Již během studia si jako svou specializaci vybrala pediatrii. Na medicíně promovala roku 1923.[4] Poté do roku 1926 pracovala v České dětské nemocnici v Praze. Poté se vrátila zpět do Poděbrad, kde se stala první lékařkou-ženou a také první venkovskou lékařkou. Roku 1926 otevřela ordinaci v přízemí domu svého švagra Ing. Jana Friče ve dnešní Palachově ulici č.p. 425/22.[2] Založila Poradnu pro matky a děti, pro kterou se podařilo postavit dům v ulici Na Dláždění (později přeměněn na dětské zdravotní středisko).[2] Opět se také zapojila do činnosti poděbradského sokola, byla cvičitelkou, organizovala všemožné akce, vedla kroniku, spravovala archiv a v letech 1932-1939 byla opět náčelnicí místní jednoty sokolské.[2] Za druhé světové války pokračovala v lékařské praxi, zároveň se jako dlouholetá spolupracovnice muzea (i za války shromažďovala a pořádala muzejní sbírky) po smrti otce stala předsedkyní Muzejního spolku. Za německé okupace navzdory velkému riziku uložením na utajeném místě zachránila mnoho cenných sbírek před zničením.[6]

Její život negativně ovlivnil komunistický převrat v únoru 1948. Její ordinace zrušena, takže v dalších letech ordinovala v dětském středisku Na Dláždění. Zároveň došlo k faktické likvidaci Sokola, jehož činnosti věnovala tolik energie. Roku 1956 sice byla oceněna titulem „Zasloužilý lékař“,[5] zároveň však byl státem zrušen Muzejní spolek a při následné reorganizaci muzea z něj byla vyhnána. Vrátit se směla až v 60. letech a od té doby jej opět všemožně podporovala.[6]

Svou lékařskou praxi ukončila roku 1960, kvůli nedostatku lékařů ale zůstala dalších pět let školní lékařkou.[7] V průběhu 70. let 20. století následkem nemoci postupně oslepla. Ještě však stačila sepsat své paměti. Zemřela v Poděbradech roku 1986 ve věku nedožitých 97 let.[6]