Johana Francouzská (1464–1505)

Johana byla dcerou Ludvíka XI. a jeho druhé ženy Šarloty Savojské. Pravděpodobně se narodila fyzicky postižená,[1] což nezabránilo jejímu otci v politickém pletichaření. Osiřelého[2] Ludvíka Orleánského přiměl král ke sňatku se svou dcerou. Předpokládal, že Johana nikdy neporodí vlády schopného syna a koruna zdědí orleánské majetky.[3]

Svatba dvanáctileté Johany a čtrnáctiletého orleánského vévody Ludvíka se uskutečnila 8. září 1476.[4] Ludvík XI. správně předpokládal, že jeho dcera manželovi nikdy nedá dědice, ale netušil, že jeho vlastní syn, král Karel roku 1498 nešťastnou náhodou narazí hlavou do trámu a na následky zranění zemře.[5] Protože král neměl žádné přeživší potomky, trůn přešel na Ludvíka Orleánského, manžela postižené Johany.

Ludvík nechal téhož roku manželství s Johanou anulovat a 8. ledna 1499 se oženil s Karlovou vdovou Annou Bretaňskou. Anna byla držitelkou Bretaně, která byla tímto sňatkem po mnoha letech konečně připojena k území francouzské koruny. Johaně jako kompenzaci přenechal vévodství v Berry.

Zapuzená Johana odešla na zámek v Bourges a roku 1500 za podpory Františka z Pauly založila řád francouzských anunciátek.[6]

Johana z Valois zemřela roku 1505 ve věku čtyřiceti let. Roku 1614 započal proces její kanonizace, ale teprve 18. června 1742 byla papežem Benediktem XIV. blahořečena a papež ctihodný Pius XII. ji prohlásil za svatou svou kanonizační bulou Virum dolorum z 28. května 1950, 445 let po její smrti[7].