Jan Vítovec ze Hřebene

Bán Oldřich II. Celjský

Jan Vítovec se narodil pravděpodobně v jižních Čechách (nebo na Moravě) a zřejmě pochází ze skromné české nebo moravské šlechtické rodiny Vítovců a Zlínských ("páni z Vítovic a ze Zlína"), mezi nimiž je v roce 1440 zmiňován jistý Petr Roman z Vítovic jako vlastník zlínského hradu.

Coby husitský bojovník se Jan Vítovec vzdělával ve válečném umění.[5] Během svého pobytu v českých zemích v letech 1438-1439 se se zkušeným Vítovcem patrně setkal s celjským hrabětem a bánem Oldřichem II.[6] a od roku 1439 byl Vítovec ve službách jehorodu. Po smrti krále Albrechta II. Habsburského se na straně královny vdovy účastnil bojů o uherské následnictví mezi Vladislavem I. a Alžbětou Lucemburskou, vdovou po králi Albrechtovi, která se snažila uherský trůn zajistit pro svého syna Ladislava V.

Zúčastnil se také bitev ve Slavonsku a nedaleko Samoboru roku 1441 porazil Vladislavova stoupence Štěpána Bánffyho (Bánffy z Lendavy nebo chorvatsky Banić Lendavský).[7] Poté bránili Alžbětina města podél hranic se Štýrskem a Rakousy. Po smrti bána Matka Talovace pomohl rodině Celjských převzít jejich panství a také bojoval za jejich zájmy s Janem Hunyadym. V letech 1451–1456 byl zástupcem slavonského bána Oldřicha II. Celjského a županem v Križevci a po Oldřichově smrti v roce 1456 byl jmenován slavonským bánem (tento úřad zastával s malými přerušeními až do roku 1466).

Po vymření rodu Celjských převzal většinu jejich slavonských majetků. Koupil Varaždin od Oldřichovy vdovy a přijal do zástavy panství Krapina.

Po smrti Ladislava Pohrobka osciloval mezi římským císařem Fridrichem III. a Matyášem Korvínem, v jehož službách nakonec skončil. Fridrich mu udělil titul hraběte ze Záhoří a Matyáš mu je v roce 1463 potvrdil. V roce 1465 s tavernikem Jan Rozgonyijem (Rozgonem) velel armádě Matyáše Korvína zaslaného proti Osmanům v Humu.[2]

Titul hraběte ze Záhoří mu byl uznán v roce 1459 císařem Fridrichem III. s panstvím Lobor, což později dvakrát potvrdil král Matyáš Korvín (1463 a 1464).[8]

Až donedávna se vůbec nevědělo, že Fridrich III. 10. listopadu 1459 udělil Janu Vítovcovi právo razit peníze. Vítovcovy stříbrné krejcary byly raženy v Krapině. Teprve na konci 90. let 20. století se Archeologickému muzeu v Záhřebu podařilo získat několik vzorků.[3]

Na Vítovce spoléhala také vdova po posledním členovi rodu Celjských, Kateřina Brankovićová ve snaze domoci se dědictví na panství Celje, Vítovec ji však opustil. Již jako slavonský bán spravoval zájmy nového mladého krále Ladislava ve všech oblastech, i když šlo o dědictví hrabat z Celje. V této věci si Vítovec dokázal přivlastnit většinu celjského majetku pro sebe a své potomky. Tyto majetky mu 18. května 1463 král potvrdil. Mezi města v Záhorském knížectví patřil Trakošćan, Varaždin a další. Vzhledem k tomu, že zpočátku chybí dostupné historické údaje, lze Vítovce po roce 1456 považovat za skutečného vlastníka zagorského knížectví.[9] 16. června 1458 daroval král Matyáš Korvín Vítovcovi zemi zničeného města Vrbovec, která byla zjevně zničena ve válečných konfliktech nebo zanedbána. Stav zničeného castra Vrbovce byl potvrzen královskou dotací Vítovcovi z května 1463.[10]

Jan tak přišel k mnoha částem a milostem, které si nezasloužil. Synové Jiří (Juraj) a Vilím však v politice nedosahovali otcovy obratnosti a kvůli vzpouře na ně král poslal vojsko a části majetku jim vzal.[9]