Jan Pištěk (výtvarník)

Od počátku tvorby vnímal inklinaci postmoderny k nefigurativnímu zobrazení a pokoušel se o překlenutí rozporu mezi reálným světem a abstrakcí tak, aby se respektovaly nároky a smysluplnost obou rovin. Ovlivnily ho symboly archaických mystérií i systémy moderních informačních kódů v podobě písma, obrazu a zvuku, ale v jeho obrazech jsou tyto znaky překryty abstraktním polem a neutralizovány např. prostřednictvím jemné šrafury. I v případě jeho Meteorologického cyklu jsou reálné znaky, známé z povětrnostních tabulek a předpovědi počasí, rozvedeny do autonomního abstraktního řádu linií, forem a plošných plánů krajiny, který se stane hlavním tématem obrazů. Abstraktní a reálný pól v jeho malbě střídavě dominují a vytvářejí napětí.[1] Poté, co malíř na cestě k abstraktní formě dospěl ke zpřesnění a očištění malby, obrací se znovu ke krajině, kterou nepodává jako souhrn smyslových vjemů, ale jako intelektuální konstrukci (Landscape, 1994).

Pištěkova schopnost střízlivého a přesného odhadu vlastních možnosti, jeho (v původním slova smyslu) sebe-vědomí, dává jeho tvorbě vzácnou výrazovou uměřenost, naprostou adekvátnost vnější velikosti a vnitřního napětí, díky níž zde téměř není prázdných nebo plytkých míst. Pro obrazy z let 1987-1988 jsou charakteristické dvě navzájem mezi sebou oscilující polarity – abstrakce a realita. Zobrazením předmětu či znaku nevzniká antagonismus, protože obrazy jsou vlastně plošnou barevnou „architekturou“, která není sestavována z částí, ale je koncipována jako celistvý organismus a její jednotlivé články jsou jakoby dodatečně diferencovány ve znaky věcí. Znak zprostředkovaný systémem značek (symbolů) a barevných ploch není záznamem toho, co je v přírodě, ani toho, co je v prostoru. Jsou to „virtuální“ obrazy umožňující přenos autorovy myšlenky divákovi. Asketičnost, která se od samého počátku objevuje v Pištěkově tvorbě, má své pokračováni i ve volném cyklu obrazů Vegetace (1991) a vede k úplnému vyloučení všech iluzivních hodnot obrazu. Vytváří nový pojmový jazyk: logika obrazu je logikou na sebe navazujících forem, takže obraz existuje sám za sebe.[2]

Konstruované, monochromně barevné krajiny, připomínající svým provedením techniku sítotisku, představují v autorově tvorbě návrat k "reálným" krajinám (Japonské zahrady, 1992, Šumava, 1993-1994, Vodopád, 1996). Malíř analyzuje jejich jednotlivé součásti a zároveň je vnímá jako prvky a stavy dějícího se nekonečného universa. V kontextu současné české malby představují určitou romanticko-dramatickou polohu. Jan Pištěk neusiluje o postiženi přírodního světa jako předmětu, ale o pochopeni světa jako řetězu stavů a událostí, jako dění.[2]

Cyklus Budoucnost potřebuje jistotu (1995) představuje jisté vybočení z dosavadní tvorby. Tyto figurální obrazy reagují na "báječný nový svět šťastné reklamy" jako jistý druh společensky odlehčeného komiksu.[3]Koncem 90. let se Jan Pištěk zabýval možnostmi virtuálního obrazu a využil možnosti počítačové animace. Tvorba technického obrazu je svým způsobem odosobněná. Anuluje umělcův rukopis, smazává hranici mezi jeho představivostí a nekonečnými variacemi práce počítače. Pištěk svou vlastní intuitivní tvorbu staví na roveň technických možností počítače, vyčkává, upozaďuje se a zároveň počítá se samozřejmostí a matematicky přesnou daností tvarů, jejichž vývoj lze v jakémkoli okamžiku zastavit. Jeho obrazy lidského těla jsou zpracovávané, přetvářené a mutované celky, vytvářené na podkladě kolážových vizí.[4]

Pištěka zajímá mikrosvět viděný mikroskopem (Snímání vleže na zádech, 1997) stejně jako výtvarné uchopení fyzikální teorie (Červí díra, 2003) nebo dynamiky vesmírných dějů, zachycených v souboru fotografií pořízených NASA (Pulsar, 2004). Autor tento cyklus nazval Pravda versus fikce a sám ho komentuje: „ Pootevřel jsem dvířka do kouzelného světa, kde existuje jedenáct dimenzí, kde se černé díry vypařují a mizejí a odnášejí s sebou podivná tajemství, kde existují černé díry propojující dceřiné nebo paralelní vesmíry a umožňují tak cestování časem, do nekonečného prostoru, kde pravda je často smělejší a neuvěřitelnější než fikce".[5] Pro jeho osobitý rukopis je charakteristická velkorysost malířského gesta i minimalistické detaily, jimiž doplňuje monumentální pojetí plochy. Prostředkem spojení našeho žitého světa a jeho obřadů s nevědomím jsou v obrazech vesmíru kultovní předměty indiánského kmene Tlingitů.[6]

K cyklu Sny Mr. Williamse (2005) byly iniciačním zdrojem rozhovory o snech s anglickým podnikatelem a sběratelem umění panem Williamsem, žijícím v Praze. Pištěk spoléhá na barvu a její kontemplativní schopnosti a cítí potřebu velkého formátu, který vtáhne diváka do dění v obraze. Dovršením je cyklus krajin Fata morgana (2005) zobrazující barevné spektrum oblohy v různých atmosférických i denních dobách. V létě roku 2007 vznikl monumentální velkoformátový cyklus Krajin, který syntetizuje dosavadní umělcovu zkušenost.[3] Estetický účin většiny abstraktních pláten je založen na zářivé barevnosti, kontrastu i dynamice. Jindy jsou plátna monochromní a dominuje veristická kresba stromů nebo vzdáleného pohoří (Plovoucí ostrovy, 2007, Neznámé pohoří, 2007). V souvislosti s Pištěkovou spoluprací s bratry Formany vznikl ve stejné době i cyklus obrazů pražských motivů, zasazených v divadelní perspektivě do kulis tvořených barevnými skvrnami (Z lodi bratří Formanů, 2009).

Rozměrné malby Jana Pištěka z cyklu Živly (2011) parafrázují přírodní úkazy: noční les, hvězdnou oblohu, bouři nad krajinou, mořský příboj, jícen vulkánu. Jeho bravurní, na barvě postavená gestická malba, nabízí obtížně uchopitelné a nezobrazitelné jevy jako vzájemné propojení vzduchu, vody a země, studeného i žhavého, temného a světlého, živého a neživého, trvalého a proměnlivého a dokáže vyvolat bohaté asociace. Paralelně vznikající cyklus Neviditelný život tmy je na první pohled abstraktní, nesený pouze kvalitou téměř monochromní malby. Teprve z blízkosti je patrná jemná struktura malby i předměty a drobné nečistoty, které malíř záměrně rozhodil v ploše obrazu. Efekt stříkaných přechodů či odstřikované barvy vytváří pomocí širokého štětce a silně ředěné akrylové barvy i vlhčením plátna pomocí stříkací pistole s vodou.[7]

Roku 2013 Pištěk vystavil ve Veletržním paláci NG monumentální obraz Pod povrchem (3,95 x 13,90 m), který vznikal během dvou let přemalováním plátna, původně sloužícího jako ochrana podlahy v malířských ateliérech Národního divadla v Praze. Kompozice obrovských rozměrů, připomíná opuštěné postapokalyptické město, podzemí plné jinak neviditelných inženýrských sítí a ruin.[8] Výstavu shlédlo během čtyř měsíců 56 tisíc návštěvníků.

Poslední tvorba Jana Pištěka pracuje s barvou nikoliv jako průhledným nemateriálním médiem, ale jako s hmotou, z níž se rodí vše stvořené. Dramatičnost některých obrazů je podtržena jejich svislým členěním, v němž se střetávají barevná energetická kvanta. Malíř nevnucuje skutečnosti tvar ani jí nepřikazuje formu, ale barva sama, vedena v ploše plátna autorovými zásahy a jeho představou o finálním tvaru, jako by určovala událost obrazu. Jeho tvůrčí proces je cesta odkrývající svět v permanentním zrodu, svět stále fluidní, stále neuchopitelný, stále znovu vyvstávající.[9]

• 
  Z cyklu Budoucnost potřebuje jistotu (1996)
• 
  Gejzír (2009)
• 
  Pod povrchem, Veletržní palác, Národní galerie Praha (2013)
• 
  Profil (2015-2016)

• 2017 Jan Pištěk: Variabilita, Galerie Morzin, Vrchlabí
• 2017  K okraji viditelného, Špálova galerie, Praha
• 2015  Out of control, Galerie Aspekt, Brno
• 2014  Vzájemná přitažlivost, Galerie Nová síň, Praha
• 2013  Pod povrchem, Veletržní palác, NG Praha
• 2011  Živly, Galerie 1. patro, Praha
• 2009  Praha, Galerie ViaArt, Praha
  • Jan Pištěk, obrazy, Galerie Aspekt, Brno
  • Jan Pištěk: Paměť obrazů, Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, Most
• 2008  Link4Pictures, Výstavní síň Mánes, Praha
  • Jan Pištěk, Výstava stodvacátápátá, Výstavní síň Sokolská, Ostrava
• 2007 Mezi Nebem a Zemí, Galerie Špejchar, Chomutov
  • Z ateliéru, výstavní prostor hotelu Thalia, Praha
• 2006 Sny Mr. Williamse, Galerie kritiků, palác Adria, Praha
• 2004 Pravda versus fikce, Galerie Louvre, Praha
• 2000 Výběr z obrazů, centrální budova banky Austria/Creditanstalt, Praha
• 1999 Neohraničené důvěrnosti, Galerie Pecka, Praha
• 1998 Jan Pištěk, Centre tchéque de Paris, Paris, France
• 1997 Snímání vleže na zádech, Galerie Behémót, Praha
• 1996 Landscape, Galerie im Schloss Porcia, Spittal/Drau, Austria
• 1996 Budoucnost potřebuje jistotu, Galerie Behémót, Praha
  • Ticho, teplo, tekutiny (společně s Tomášem Císařovským a Jiřím Kovandou), Galerie JNJ, Praha
• 1995 Výběr z díla, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou; Dům u Černé věže, České Budějovice
  • Krajina, Galerie mladých, Brno
• 1994 Neposkvrněná, Galerie Behémót, Praha
• 1993 Hledání míry, Galerie Nová síň, Praha
• 1992 Pištěk, Hauser, Pribik, Landespavilon, Baden‑Württenberg, Stuttgart, Germany
• 1990 Jan Pištěk – obrazy, Galerie Mladá fronta, Praha
• 1988 Holečkova II (společně s Karlem Kovaříkem a Tomášem Císařovským), Praha
• 1987 Holečkova I (společně s Karlem Kovaříkem), Praha

• 
  Jan Pištěk, Link4Pictures, Výstavní síň Mánes (2008)
• 
  Jan Pištěk, Paměť obrazů, Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, Most (2009)
• 
  Jan Pištěk, Živly, Galerie 1. patro, Praha (2011)
• 
  Jan Pištěk, obrazy, Galerie Aspekt, Brno (2015)
• 
  Jan Pištěk, Variabilita, Galerie Morzin, Vrchlabí (2017)

• Národní galerie v Praze
• Galerie hlavního města Prahy
• Kunsthalle Praha
• Sbírka manželů Lettenmayerových
• Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
• Galerie Behémót a další soukromé sbírky v ČR i zahraničí

• divadelní muzikály Rusalka a Monte Cristo
• americké filmy Duna a Děti duny, pro americkou produkci Milk and Honey pictures

• Nachové plachty – výtvarná spolupráce na představení, 2001, Divadlo bratří Formanů
• Kráska a zvíře (La Belle et la Bete) – minimalistická opera Philipa Glasse v režii Petra Formana, 2003, Národní divadlo
• Dobře placená procházka – nové nastudování jazzové opery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v režii Miloše a Petra Formana, 2007, Národní divadlo

• Jan Pištěk, texty Jana Ševčíková, Jiří Ševčík, 12 s., Kulturní středisko Blatiny, Praha 1990
• Jan Pištěk: Obrazy z let 1986 - 1990, text Eva Neumannová, Galerie Fronta 1990
• Jan Pištěk: Hledání míry, text Jana Ševčíková, 32 s., Galerie Nová síň, Praha 1993
• Jan Pištěk, text Vlastimil Tetiva, 40 s., Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 1995, ISBN 80-85857-03-0
• Jan Pištěk: Neohraničené důvěrnosti, text Jana Irmanová, 28 s., Galerie Pecka, Praha 1999
• Jan Pištěk: Pravda versus fikce, texty Jan Pištěk, Anna Irmanová, 36 s., Galerie Louvre Praha 2004
• Jan Pištěk: Link4pictures, texty Ivan Neumann, Martin Dostál, Anna Irmanová, Jiří Šetlík, Arbor vitae, Řevnice 2008, ISBN 978-80-87164-006
• Jan Pištěk: Paměť obrazů / Memory of Pictures, text Petr Svoboda, Galerie výtvarného umění v Mostě 2009
• Tomáš Pospiszyl, Živly / Elements, 88 s., Arbor vitae, Řevnice 2011, ISBN 978-80-87164-73-0
• Jan Pištěk: K okraji viditelného, text Ivan Neumann, Galerie Václava Špály, PPF Art, a. s., Praha 2017

• Radan Wagner, (Ne)očekávané náhody. Třicet rozhovorů o umění, 373 s., Nakl. Lidové noviny, Praha 2010, ISBN 978-80-7422-045-6