Jan Mikula (konstruktér)

Svojí konstruktérskou činnost zahajoval v konstrukční skupině známého průkopníka konstrukcí vrtulníků ing. Jaroslava Šlechty.[5] Jeho konstrukční skupina, původně působící v pražské Pragovce, se koncem čtyřicátých let přesunula do závodu Aero ve Vysočanech, do tzv. Sdružených konstrukcí, kde se z ní stala skupina LC, zaměřená na konstrukci vrtulníků. Ing. Mikula zde, mimo jiné, spolupracoval na konstrukci prvního (a jediného) sériově vyráběného československého vrtulníku HC-2 Heli Baby. Později, v roce 1954, se konstruktéři, nyní pod názvem Ústřední letecká konstrukce, přesunuli do VZLÚ v Letňanech. V roce 1956 byla výroba vrtulníku HC-2 předána do Moravanu Otrokovice a ing. Mikula se sem později přesunul jako vedoucí konstrukce vrtulníků, aby se podílel na její přípravě. První sériové vrtulníky HC-2 byly zalétány v roce 1958. Mezitím probíhal v Moravanu v Otrokovicích pod vedením ing. Jana Mikuly vývoj nové verze, označené HC-102 s výkonnějším motorem, což byla jeho první samostatná konstrukce. První HC-102 vzlétl v roce 1961. Bylo postaveno 21 sériových strojů a na standard HC-102 byly modifikovány i původní HC-2. Když bylo zřejmé, že HC-2 ani jeho modernizovaná výkonnější varianta HC-102 nesplní očekávání, začal ing. Mikula se skupinou dalších aktivních konstruktérů v Otrokovicích pracovat v roce 1958 na projektu lehkého dvoumístného vrtulníku Z-35, který by výkony i jednoduchostí výroby HC-2 předčil. Pod vedením hlavního konstruktéra ing. Jana Mikuly tak vznikl prototyp vrtulníku XZ-35 Heli Trener, který byl v Moravanu Otrokovice zalétán v roce 1960 a v roce 1962 dosáhl i světového výškového rekordu ve své kategorii. Po vyhodnocení letových zkoušek navrhla skupina ing. Mikuly přestavbu na výkonnější XZ-135, jehož letové zkoušky začaly v roce 1965. Nebyly ale dokončeny a nerealizoval se ani projekt Z-135 A, který měl představovat plánovanou finální verzi. Nerealizoval se také návrh zemědělského vírníku Z-38 ing. Mikuly z roku 1963. Z rozhodnutí tehdejší RVHP byl vývoj a výroba vrtulníků delimitována do Polska[6]. Po skončení vývoje vrtulníků se ing. Mikula věnoval v Moravanu vývoji aplikačního zařízení zemědělského letounu Z-37 Čmelák.

V polovině šedesátých let se ing. Mikula v Moravanu začal zabývat koncepcí unikátní stavebnicové řady letadel kategorie všeobecného letectví. Mělo se jednat o letouny moderní celokovové konstrukce, poháněné pístovými motory. Vše mělo být podřízeno technologičnosti výroby (proto třeba obdélníkové křídlo) a jednotliví členové této řady, označené Z-40 (Zlín 40) měli v maximální míře využívat společné konstrukční prvky. To přinášelo řadu výhod, především z hlediska technologie výroby a budoucí servisní podpory letadel v provozu, na druhou stranu to ale znamenalo i nutnost řady kompromisů a omezení. Základním členem projektované řady měl být lehký dvousedadlový stroj se sedadly vedle sebe pro základní výcvik a akrobacii Z-41. Ten se ale nestavěl a tak se základním členem řady stal až typ Z-42 shodné koncepce, ale se silnějším motorem, jehož prototyp poprvé vzlétl v roce 1967. Na něj navázala turistická čtyřsedadlovka Z-43, která poprvé vzlétla o rok později. Letouny se pak vyráběly po desítky let a to i v modernizovaných verzích (např. Z-42M, Z-142, Z-242). Naopak nerealizované zůstaly další letouny navrhované řady a to Z-43R se zatahovacím podvozkem, jednomístný akrobatický letoun Z-44, jednomístný zemědělský letoun Z-45 a dvoumotorový Z-46 pro 6 až 8 osob, jehož návrh vznikl v roce 1969. Nerealizované zůstaly i návrhy ing. Mikuly na jednomotorové turbovrtulové hornoplošníky Z-47 a Z-48 z téže doby. Na přelomu let 1971-72 vedl ing. Mikula tým provádějící zkoušky letadel Zlín v GOSNII GA (Státní vědecko-výzkumný ústav civilního letectva) a v NII VVS (Vědecko-výzkumný ústav vojenských vzdušných sil) v tehdejším SSSR.

V roce 1972 vypracoval ing. Mikula předběžný návrh speciálního akrobatického letounu Z-50 a ještě téhož roku bylo rozhodnuto o zahájení jeho vývoje. V roce1973 byl původní návrh rekonstruován na provedení Z-50L a v této podobě letoun poprvé vzlétl v roce 1975. Úspěšná sériová výroba se rozběhla v roce 1976 a běžela v řadě verzí až do poloviny devadesátých let. Na rozdíl od řady Z-40, kde byla primární technologičnost, bylo u tohoto letounu vše podřízeno aerodynamice a letovým vlastnostem. Od druhé poloviny sedmdesátých let se letoun po více než deset let pravidelně umísťoval na mistrovstvích světa v letecké akrobacii na stupních vítězů.

V polovině sedmdesátých let se ing. Mikula přesunul z Moravanu do útvaru Vývoje Aera Vodochody. Zde se jako pracovník Návrhové skupiny Projekce letadel podílel na koncepčních návrzích letadel a později, jako Vedoucí technologického vývoje, i na zavádění nových technologií a materiálů do letecké výroby. V devadesátých létech byl jmenován vedoucím programu civilních letounů Aera Vodochody a jako hlavní konstruktér vedl vývoj jednomotorového turbovrtulového dopravního letounu Ae-270 Ibis. Do důchodu definitivně odešel na konci roku 2002, po téměř padesáti létech práce v letectví.

Souběžně s působením v Aero Vodochody se ing. Mikula věnoval jako externí přednášející výuce studentů na Katedře letadel Strojní fakulty ČVUT a sepsal pro ní i učební texty[7][8]. ČVUT ocenilo jeho přínos výuce studentů letectví v roce 1990 Medailí Prof. Zvoníčka za pedagogickou činnost.

Ing. Mikula byl také dlouholetým členem vedení a posledním vedoucím Odborné skupiny letecké, sdružující technické odborníky z letectví v rámci ČSVTS, předtím než se tato transformovala do současné Odborné společnosti letecké (OSL)[9].

• NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (II) (1945 - 1984). III., přepracované a rozšířené. vyd. Praha: Naše vojsko, 1984. 248 s.
• SVOBODA, Václav. Vrtulníky. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1979. 324 s.
• MARŠÁLEK, Josef. Vývoj motorových letadel a vrtulníků ve 20. století. 1. vyd. Praha: Společnost pro dějiny věd a techniky, Národní technické muzeum, 2006. 200 s. ISBN 80-7037-155-2. S. 105–106, 149–152.

• Rozloučení Jana Mikuly před odchodem na odpočinek