Jan M. Kolár

Oba rodiče Jana M. Kolára byli profesionální umělci. Matka Marie (Máša) Kolárová (rozená Hermannová, 1901-1980) byla operní pěvkyně a filmová herečka,[2] v letech 1927-1934 vystupovala na Národním divadle v Praze.[3] Otec Jan Stanislav Kolár (1896–1973) byl český scenárista, režisér, herec a filmový kritik.

Po maturitě, kterou získal na pražském reálném gymnáziu v Křemencově ulici nemohl dále studovat, protože vysoké školy byly za německé okupace zavřeny. Pracoval proto jako nákupní úředník a po osvobození nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Ze studií byl vyloučen v roce 1948.[4]

Již za Protektorátu přispíval do týdeníku Praha v týdnu svými divadelními a filmovými recenzemi. V letech 1946-1948 do Svobodných novin (pod tímto názvem vycházely Lidové noviny v letech 1945-1948, vedl je Ferdinand Peroutka).[5]

Do obtíží se Jan M. Kolár dostal po zveřejnění svého příspěvku Atomická energie a Jáchymov, který vyšel v týdeníku Československé strany lidové Obzory (za týdeník odpovídal mj. Pavel Tigrid[6]) 27. 7. 1946. Kolár v článku konstatoval, že v jáchymovských dolech měli utajeně pracovat sovětští experti na atomovou energii. To bylo považováno za vojenské tajemství a Kolár byl několik dnů držen ve vazbě.[7]

Po vyloučení ze studia se Jan M. Kolár krátkou dobu skrýval. V dubnu 1948 se mu podařilo v uneseném letadle dostat do Mnichova.[8][p 1] Po pobytu v utečeneckém táboře odešel do Lucemburska.

Poté zorganizoval vycestování své přítelkyně Áji. Ta se v Praze fiktivně provdala za lucemburského občana, se kterým opustila Československo. Po příjezdu do Lucemburska bylo toto manželství anulováno a Kolár, který získal švýcarské stipendium, odjel s budoucí manželkou do Švýcarska, kde se konala v únoru 1949 svatba.[9] Manželé odcestovali na konci roku 1949 do Kamerunu, kde Kolár nejprve pracoval pro společnost Bromfilm, jako asistent českého režiséra Ladislava Broma. Po zkrachování filmového projektu spoluvlastnil s manželkou, magistrou farmacie Univerzity Karlovy, lékárnu. Od roku 1950 zde též obchodoval s kakaem.[4] Prosperující lékárna mu umožňovala cestovat po Evropě, Africe, Blízkém Východu a americkém kontinentu. Do Paříže se navracel na několik měsíců v roce a roku 1975, kdy manželé Kolárovi činnost kamerunské lékárny ukončili, se sem přestěhoval.[10]

Přispíval do Tigridova Svědectví (vycházelo od roku 1956), v únoru 1957 však (pro názorový nesouhlas s navrhovanou diskusí s reformními komunisty jako Gomulka či Tito) z redakční rady vystoupil. Svůj postoj vysvětlil otevřeným dopisem, který Svědectví zveřejnilo.[11] Od konce padesátých let psal francouzsky, v tomto jazyce napsal pět románů.[10]

V roce 1977 se z obav z politického vývoje [p 2] přestěhoval z Paříže do Lucemburska, kde o dva roky později zemřel na rakovinu prostaty.[9]

Pavel Tigrid uctil památku Jana M. Kolára nekrologem ve Svědectví.[12]

Za Protektorátu přispíval do týdeníku Praha v týdnu, po osvobození do deníku Svobodné noviny a týdeníků Vývoj a Obzory. Po emigraci zveřejňoval své příspěvky v českých periodikách vycházejících v zahraničí, např. Čechoslovák, Československé noviny, Hlas domova, Naše hlasy, Návrat, New Yorské listy, Ozvěna, Skutečnost, Sklizeň, Svědectví, Zápisník. Zpočátku také přispíval do v německojazyčných časopisů jako Lucemburger Wort, Neue Zürcher Zeitung nebo Die Weltwoche.[10]

• Listy němému příteli (Úvod k dialogu s domovem, Lund, Sklizeň svobodné tvorby, 1955)
• Otázky české tradice (Esej, Lund, Sklizeň svobodné tvorby, 1957)

Romány ve francouzštině (do češtiny nepřeloženo):

• La Monnaie de retour (Peníze nazpět/Peníze na návrat, Paris, Editions Julliard, 1959)
• Le Nouveau Venu (Nově příchozí, Paris, Editions Julliard, 1961),
• Paradis parallèles (Paralelní ráje, román, Paris, Albin Michel, 1967)
• Die beiden Paradiese (německý překlad románu Paradis parallèles, Hamburg, Classen, 1968)
• La pente (Svah, román, Paris, Albin Michel, 1969)
• Une fée sur l’échiquier (Víla na šachovnici, Paris, Albin Michel, 1973)

• Smysl svobody (Svědectví 01/1956, pseudonym Jan Krása)[13]
• Jak přežít. Pohled zpět. (Esej ve Svědectví, 1965, autorství dle Slovníku české literatury po roce 1945)[14]

• Jan M. Kolár ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Tereza Riedelbauchová: Recenze knihy Veroniky Košnarové Ztracen v dějinách. Spisovatel Jan M. Kolár Archivováno 27. 8. 2017 na Wayback Machine
• DRÁPALA, Milan. Na ztracené vartě Západu. Praha: Prostor, 2000. ISBN 80-7260-046-X. Kapitola Duchovní aristokrat. Exilová cesta revolty Jana Kolára. (výběr článků a životopis).

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan M. Kolár
• Seznam prací o Janu M. Kolárovi v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)