Jan Kammereith

Působil jako barokní sochař a řezbář na Moravě, kde se dochovala řada jeho prací. Jeho dílo je rozsáhlé nejen po kvantitativní, ale i kvalitativní části. Kammereithovu tvorbu řadíme do pozdního baroka. Bydlel v Olomouci, poblíž kostela sv. Michala: dům Na hradě 248/3 se svou ženou Pavlínou Antonií Kammereithovou, dcerou malíře J. K. Handkeho, která krátce po smrti manžela uzavřela sňatek s Nikodémem Wiedemannem, rovněž sochařem. Měl tři syny: Jan Kammereit mladší, Pavel Kammereit a Vincenc Krištof Kammereit. Prvorozený Jan následoval svého otce a stal se taktéž sochařem, kdežto Pavel a Vincenc šli po stopách malířství. S jejich díly se lze rovněž setkat v Olomouci.

Jeho styl lze ztotožnit se stylem svého staršího kolegy a učitele sochaře Ondřeje Zahnera, který rovněž působil na Moravě. Zpočátku se svým učitel spolupracoval, jako je například oltář farního kostela v Novém Jičíně. Osamostatnil se roku 1744 a ve stejném roce vytvořil sochu Salvatota Mundi pro kanonii lateránských kanovníků – augustiniánů ve Šternberku, pro jejich kostely ve Štarnově a Výšovicích vytvořil v roce 1748 hlavní oltáře.

Jan Kammereith vytvořil kazatelnu v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kroměříži.

Sochu Salvátor vytvořil Jan Kammereith v roce 1744 jako jedno ze svých prvních samostatných děl. Je umístěn na fasádě nádvoří augustiniánského kláštera ve Šternberku.

Charakteristika jeho tvorby: značně expresivní forma, vyjádřená především pomocí bohatě řasené draperie, která je ostře zalamovaná. Řasením látky ale nezastírá objem těla, spíše jen podporuje dynamičnost příznačnou pro tuto dobu. U Kammereitha lze sledovat posun od zprvu prostorově otevřené dynamické kompozice figury s dramaticky zřasenými rouchy ke klidnějšímu pojetí objemu, jako je stylizované ostře zalamované pojetí látky.

Po Zahnerově smrti dokončil sochařské dekorace mobiliáře v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Novém Jičíně a dále vytvořil sochy Cyrila a Metoděje. Podle nedávného průzkumu vytvořil i sochu sv. Ondřeje v průčelí fary v Kunčině, nebo kazatelnu v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kroměříži.

Další díla:

• Část sochařské výzdoby hlavního oltáře a kazatelny v kostele sv. Michala v Olomouci – Panna Marie Růžencová se sv. Dominikem (kolem roku 1750, dřevo, zlacení).
• V roce 1738 nastupuje na místo Filipa Sattlera. Pro šternberský klášter vyzdobil interiéry pokojů a v roce 1744 vytvořil pro právě dokončenou fasádu západního křídla sochu Krista – Spasitele se znakem stavebníka Jana Josefa Glätzla. Socha byla umístěna do niky mezi konventem a nejnovější prelaturou. Je to jedno z jeho prvních samostatných děl.
• Krnov, kostel Narození Panny Marie, hlavní oltář a chórová přepážka v 70. léta 18. století.
• Oltář ve hřbitovním kostele v Místku – 1748.
• Cyril a Metoděj – ve spolupráci s O. Zahnerem.
• Sv. Jiří – kolem roku 1762, dřevo, zlacení, původem z bočního oltáře sv. Vincenze Ferrarského v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Moravské Třebové. Postava křesťanského je součástí sochařského vybavení bočního oltáře zasvěceného sv. Vincenci Ferrarskému, který je protějškem k oltáři sv. Aloisia. 1 .Sv. Jiří, rytíř v nadživotní velikosti (200 cm), je oděn jako římský vojín, stojí ve výrazném kontrapostu, který je jedním z typických poznávacích znaků umělce. V pravé ruce drží kopí, kterým se zabodává do otevřené tlamy draka. Socha je osazena na konzole, nalezneme ji po pravé straně retabula.
• Panna Marie Immaculata – 60. léta, původem z hlavního oltáře kostela sv. Jana v Tatenici. Pokleká na zeměkouli, kolem níž se vine had. V levé ruce drží květ lilie, symbol panenské čistoty. Již v duchu pozdního umělcova díla.(stylizace, odproštění od detailů, plastičnost, prostorová izolovanost.
• Sv. Jan Evangelista – 60. léta, světec má esovitě prohnuté tělo, rozevlátým rouchem, umělec vytváří objem. V draperii se objevují přímé a ostré tvary, vliv Ondřeje Zahnera. V levé ruce se nachází atribut otevřené knihy, na téže straně se v zákrytu nohy krčí orel. Socha je polychromovaná. Tělesný tvar sochař rozvedl vláčnou a pozvolnou modelací, v objemovém cítění vyšel ze samé osnovy tělesného jádra, celkový pohyb postav zvolil spíše tlumený než dramaticky akcentovaný. Projevuje se zde dřívější Kammereitova spolupráce s Onřejem Zahnerem.