Izotopy jodu

Přírodní jod (₅₃I) je tvořen jediným izotopem, ¹²⁷I, což jej řadí mezi monoizotopické prvky. Bylo také popsáno 38 radioizotopů, s nukleonovými čísly 107 až 145, a řada jaderných izomerů tohoto prvku. Nejstabilnější radioizotopy jsou ¹²⁹I (poločas přeměny 1,57×10⁷ let), ¹²⁵I (59,407 dne), ¹²⁶I (12,93 d), ¹³¹I (8,025 dne) a ¹²⁴I (4,176 d). Všechny ostatní mají poločasy kratší než 21 hodin, většina pod 20 minut. Radioizotopy s nukleonovým číslem 126 a nižším se většinou přeměňují beta plus přeměnou na izotopy telluru, zatímco u ¹²⁸I a těžších radioizotopů převažuje přeměna beta minus na xenon.[1].

Významné radioizotopy

Radioaktivní izotopy jodu se souhrnně nazývají radiojod. Existuje jich velký počet, avšak využívá se jen menší část. Radiojod používaný v lékařství je převážně ¹³¹I.

Jod-129

Přeměna ¹²⁹I na xenon se využívá v I-Xe datování.

Radioizotopy jodu v medicíně

Z mnoha izotopů jodu se v medicíně obvykle používají pouze dva: jod-123 a jod-131. Jelikož ¹³¹I vyzařuje beta i gama záření, lze jej použít v radioterapii i v zobrazovacích metodách. ¹²³I, který není beta radioaktivní, je vhodnější k zobrazování štítné žlázy v nukleární medicíně i v dalších procesech a způsobuje menší škody v organismu pacienta. Ojediněle se v medicíně také používají jod-124 a jod-125.[2]

Jod-131

Jod-131 je beta radioaktivní izotop jodu, jeho záření má průměrnou energii 190 keV a maximální 606 keV a proniká tak 0,6 až 2,0 mm od místa absorpce. Toto záření lze použít například ke zničení hyperfunkční tkáně a také na odstranění zbytků tkáně po chirurgické léčbě Graves-Basedowovy nemoci.

Jod-123 a jod-125

Jod-123 (poločas přeměny 13,2 hodiny) a (méně často) stabilnější jod-125 (poločas 59 dní), oba gama zářiče, se používají jako značkovače v nukleární medicíně k určení funkčnosti štítné žlázy. Neobvyklé výsledky mohou být způsobeny například Graves-Basedowovou nemocí.

Seznam izotopů

symbol nuklidu	Z(p)	N(n)	hmotnost izotopu (u)	poločas přeměny[1]	způsob(y) přeměny[1]	produkt(y) přeměny[3]	jaderný spin[1]	reprezentativní izotopové složení (molární zlomek)[1]	rozmezí přirozeného výskytu (molární zlomek)
symbol nuklidu	excitační energie			poločas přeměny[1]	způsob(y) přeměny[1]	produkt(y) přeměny[3]	jaderný spin[1]	reprezentativní izotopové složení (molární zlomek)[1]	rozmezí přirozeného výskytu (molární zlomek)
¹⁰⁷I	53	54		?
¹⁰⁸I	53	55	107,943 48(39)	36(6) ms	α (91 %)	¹⁰⁴Sb	1
					β⁺ (9 %)	¹⁰⁸Te
					p (<1 %)	¹⁰⁷Te
¹⁰⁹I	53	56	108,938 15(11)	93,5(3) µs	p (99,99 %)	¹⁰⁸Te	+1/2
¹⁰⁹I	53	56	108,938 15(11)	93,5(3) µs	α (0,01 %)	¹⁰⁵Sb	+1/2
¹¹⁰I	53	57	109.93524(33)#	650(20) ms	β⁺ (70,9 %)	¹¹⁰Te
					α (17 %)	¹⁰⁶Sb
					β⁺, p (11 %)	¹⁰⁹Sb
					β⁺, α (1,1 %)	¹⁰⁶Sn
¹¹¹I	53	58	110,930 28(32)	2,5(2) s	β⁺ (99,9 %)	¹¹¹Te	+5/2
¹¹¹I	53	58	110,930 28(32)	2,5(2) s	α (≈0,1 %)	¹⁰⁷Sb	+5/2
¹¹²I	53	59	111,927 97(23)	3,34(8) s	β⁺ (99,02 %)	¹¹²Te	+1
					β⁺, p (0,88 %)	¹¹¹Sb
					β⁺, α (0,10 %)	¹⁰⁸Sn
					α (0,001 2 %)	¹⁰⁸Sb
¹¹³I	53	60	112,923 64(6)	6,6(2) s	β⁺ (>99,9 %)	¹¹³Te	+5/2
¹¹³I	53	60	112,923 64(6)	6,6(2) s	α (3,3×10⁻⁷ %)	¹⁰⁹Sb	+5/2
¹¹⁴I	53	61	113.92185(32)#	2,1(2) s	β⁺	¹¹⁴Te	+1
¹¹⁴I	53	61	113.92185(32)#	2,1(2) s	β⁺, p (vzácně)	¹¹³Sb	+1
^114mI	265,9 keV[1]			6,2(5) s	β⁺ (91 %)	¹¹⁴Te	+7
^114mI	265,9 keV[1]			6,2(5) s	IC (9 %)	¹¹⁴I	+7
¹¹⁵I	53	62	114,918 05(3)	1,3(2) min	β⁺	¹¹⁵Te	+5/2
¹¹⁶I	53	63	115,916 81(10)	2,91(15) s	β⁺	¹¹⁶Te	+1
^116mI	400(50) keV			3,27(16) µs			-7
¹¹⁷I	53	64	116,913 65(3)	2,22(4) min	β⁺	¹¹⁷Te	+5/2
¹¹⁸I	53	65	117,913 074(21)	13,7(5) min	β⁺	¹¹⁸Te	-2
^118mI	104,0 keV[1]			8,5(5) min	β⁺ (<100 %)	¹¹⁸Te	-7
^118mI	104,0 keV[1]			8,5(5) min	IC (>0 %)	¹¹⁸I	-7
¹¹⁹I	53	66	118,910 07(3)	19,1(4) min	β⁺	¹¹⁹Te	+5/2
¹²⁰I	53	67	119,910 048(19)	81,6(2) min	β⁺	¹²⁰Te	-2
^120m1I	72,61(9) keV			228(15) ns			+1, +2, +3
^120m2I	320 keV[1]			53(4) min	β⁺	¹²⁰Te	-7
¹²¹I	53	68	120,907 367(11)	2,12(1) h	β⁺	¹²¹Te	+5/2
^121mI	2 376,9(4) keV			9,0(15) µs
¹²²I	53	69	121,907 589(6)	3,3(6) min	β⁺	¹²²Te	+1
¹²³I[4]	53	70	122,905 589(4)	13,223 5(19) h	EC	¹²³Te	+5/2
¹²⁴I[4]	53	71	123,906 209 9(25)	4,176 0(3) d	β⁺	¹²⁴Te	-2
¹²⁵I[4]	53	72	124,904 630 2(16)	59,407(10) d	EC	¹²⁵Te	+5/2
¹²⁶I	53	73	125,905 624(4)	12,93(5) d	β⁺ (52,7 %)	¹²⁶Te	-2
¹²⁶I	53	73	125,905 624(4)	12,93(5) d	β⁻ (47,3 %)	¹²⁶Xe	-2
¹²⁷I	53	74	126,904 473(4)	Stabilní			+5/2	1,000 0
¹²⁸I	53	75	127,905 809(4)	24,99(2) min	β⁻ (93,1 %)	¹²⁸Xe	+1
¹²⁸I	53	75	127,905 809(4)	24,99(2) min	β⁺ (6,9 %)	¹²⁸Te	+1
^128m1I	137,850(4) keV			845(20) ns			-4
^128m2I	167,367(5) keV			175(15) ns			-6
¹²⁹I[5]	53	76	128,904 988(3)	1,57(4)×10⁷ r	β⁻	¹²⁹Xe	+7/2	Stopy[6]
¹³⁰I	53	77	129,906 674(3)	12,36(1) h	β⁻	¹³⁰Xe	+5
^130m1I	40,0 keV[1]			8,84(6) min	IC (84 %)	¹³⁰I	+2
^130m1I	40,0 keV[1]			8,84(6) min	β⁻ (16 %)	¹³⁰Xe	+2
^130m2I	69,586 5(7) keV			133(7) ns			-6
^130m3I	82,3960(19) keV			315(15) ns			-
^130m4I	85,109 9(10) keV			254(4) ns			-6
¹³¹I[4]	53	78	130,906 124 6(12)	8,025 2(6) d	β⁻	¹³¹Xe	+7/2
¹³²I	53	79	131,907 997(6)	2,295(13) h	β⁻	¹³²Xe	+4
^132mI	120 keV[1]			1.387(15) h	IC (86 %)	¹³²I	-8
^132mI	120 keV[1]			1.387(15) h	β⁻ (14 %)	¹³²Xe	-8
¹³³I	53	80	132,907 797(5)	20,83(8) h	β⁻	¹³³Xe	+7/2
^133m1I	1 634,1 keV[1]			9(2) s	IC	¹³³I	-19/2
^133m2I	1 729,160(17) keV			~170 ns			-15/2
¹³⁴I	53	81	133,909 744(9)	52,5(2) min	β⁻	¹³⁴Xe	+4
^134mI	316,5 keV[1]			3,52(4) min	IC (97,7 %)	¹³⁴I	-8
^134mI	316,5 keV[1]			3,52(4) min	β⁻ (2,3 %)	¹³⁴Xe	-8
¹³⁵I[7]	53	82	134,910 048(8)	6,58(3) h	β⁻	¹³⁵Xe	+7/2
¹³⁶I	53	83	135,914 65(5)	83,4(10) s	β⁻	¹³⁶Xe	-1
^136mI	640 keV[1]			46,9(10) s	β⁻	¹³⁶Xe	-6
¹³⁷I	53	84	136,917 871(30)	24,5(2) s	β⁻ (92,86 %)	¹³⁷Xe	+7/2
¹³⁷I	53	84	136,917 871(30)	24,5(2) s	β⁻, n (7,14 %)	¹³⁶Xe	+7/2
¹³⁸I	53	85	137,922 35(9)	6,23(3) s	β⁻ (94,54 %)	¹³⁸Xe	-2
¹³⁸I	53	85	137,922 35(9)	6,23(3) s	β⁻, n (5,46 %)	¹³⁷Xe	-2
¹³⁹I	53	86	138,926 10(3)	2,280(11) s	β⁻ (90 %)	¹³⁹Xe	+7/2
¹³⁹I	53	86	138,926 10(3)	2,280(11) s	β⁻, n (10 %)	¹³⁸Xe	+7/2
¹⁴⁰I	53	87	139,931 00(21)	860(40) ms	β⁻ (90,7 %)	¹⁴⁰Xe	-4
¹⁴⁰I	53	87	139,931 00(21)	860(40) ms	β⁻, n (9,3 %)	¹³⁹Xe	-4
¹⁴¹I	53	88	140,935 03(21)	430(20) ms	β⁻ (78,8 %)	¹⁴¹Xe	+7/2
¹⁴¹I	53	88	140,935 03(21)	430(20) ms	β⁻, n (21,2 %)	¹⁴⁰Xe	+7/2
¹⁴²I	53	89	141,940 18(43)	222(12) ms	β⁻	¹⁴²Xe
¹⁴³I	53	90	142,944 56(43)	130(45) ms	β⁻	¹⁴³Xe
¹⁴⁴I	53	91	143,949 99(54)	>300 ns	β⁻	¹⁴⁴Xe
¹⁴⁵I	53	92	143,949 99(54)	>407 ns	β⁻	¹⁴⁵Xe

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isotopes of iodine na anglické Wikipedii.

Archivovaná kopie. www.nndc.bnl.gov [online]. [cit. 2017-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-22.
Augustine George; JAMES T LANE; ARLEN D MEYERS. Radioactive Iodine Uptake Testing. emedicine.medscape.com. Medscape, January 17, 2013. Dostupné online. (anglicky)
Stabilní izotopy tučně
Používá se v nukleární medicíně.
Používá se k datovaní událostí v rané historii Sluneční soustavy a také k datování povrchové vody.
Kosmogenní radionuklid, také přítomen v radioaktivně kontaminovaných materiálech.
Vzniká jako produkt přeměny ¹³⁵Te, přeměňuje se na ¹³⁵Xe, který v případě nahromadění ve větším množství způsobí jev známý jako xenonová otrava reaktoru.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Izotopy jodu na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[icn-1] Archivovaná kopie. www.nndc.bnl.gov [online]. [cit. 2017-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-22.

[u-2] Augustine George; JAMES T LANE; ARLEN D MEYERS. Radioactive Iodine Uptake Testing. emedicine.medscape.com. Medscape, January 17, 2013. Dostupné online. (anglicky)

[3] Stabilní izotopy tučně

[med-4] Používá se v nukleární medicíně.

[5] Používá se k datovaní událostí v rané historii Sluneční soustavy a také k datování povrchové vody.

[6] Kosmogenní radionuklid, také přítomen v radioaktivně kontaminovaných materiálech.

[7] Vzniká jako produkt přeměny ¹³⁵Te, přeměňuje se na ¹³⁵Xe, který v případě nahromadění ve větším množství způsobí jev známý jako xenonová otrava reaktoru.