Ivan III.

Ivan III. (též Ivan Veliký, Ivan III. Vasiljevič) (22. ledna 144027. října 1505) z rodu Rurikovců byl od roku 1462 velikým knížetem moskevským. Významně rozšířil území Moskevské Rusi o zbývající dosud nezávislá ruská knížectví, proto začal používat titulu veliký kníže vší Rusi (velikij kňaz vseja Rusi). V některých diplomatických listech, adresovaných méně významným panovníkům, se dokonce tituloval jako car. Historiky bývá nazýván Veliký.

Ivan III.
Kníže moskevský
Doba vlády 5. dubna 146227. října 1505
Korunovace 14. dubna 1502
Narození 22. ledna 1440
Moskva
Úmrtí 27. října 1505 (ve věku 65 let)
Moskva
Pohřben Archandělský chrám
Předchůdce Vasilij II.
Nástupce Vasilij III.
Manželka I. Marie Borisovna Tverská
II. Žofie Palaiologovna
Potomci Ivan Ivanovič
Vasilij III.
Jiří Ivanovič
Dimitrij Ivanovič
Šimon Ivanovič
Andrej Ivanovič
Helena Moskevská
Dynastie Rurikovci
Otec Vasilij II.
Matka Marie Jaroslavna Borovská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a rodina

Otcem Ivana III. byl moskevský velkokníže Vasilij II. Temný. Ivan III. se stal nejprve spoluvládcem svého otce. Po otcově smrti roku 1462 pak již vládl se Zóé Palaiologovnou, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie.

Panování

Ivan dovršil sjednocování ruských knížectví pod vládou Moskvy a také přispěl ke konečnému odstranění tatarské nadvlády, kterou v této době představovala už jen poplatná závislost na Velké hordě, jednom z nástupnických států Zlaté hordy. Skončila roku 1480 „stáním“ na řece Ugře. Roku 1487 uznal naopak svoji závislost na Moskvě další z chanátů, Kazaňský, rozkládající se na řece Volze. To mu mimo jiné umožnily přátelské vztahy s dalším tatarským státem, krymským chanátem. Později navázal diplomatické styky také s osmanským sultánem, který byl lenním pánem krymského chána.

Roku 1471 a 1478 uspořádal Ivan III. dvě vojenské výpravy proti Velikému Novgorodu a připojil ke svému státu rozlehlé území Novgorodské země. V roce 1485 bylo připojeno veliké knížectví tverské. Formální samostatnost si nyní uchovával pouze Pskov a veliké knížectví rjazaňské. Fakticky však byly již silně závislé na Moskvě a k jejich připojení došlo za vlády Ivanova syna Vasilije III. (Pskov 1510, Rjazaň 1521).

Další ruská knížectví se již nacházela pod litevskou nebo polskou nadvládou. To postupně přivádělo na pořad dne otázku, zda zahájit expanzi tímto směrem. Většina obyvatel rozlehlého litevského státu byla ruského původu a vyznávala pravoslaví. Mnoho zdejších knížat proto přecházelo dobrovolně pod moskevskou svrchovanost. Neklid na moskevsko-litevské hranici přerostl ve válku (1487–1494), během níž dosáhla Moskva významných územních zisků. Ty potvrdil další válečný konflikt s Litvou (1500–1503), do něhož se zapojilo také Livonsko (1501–1503).

Za Ivana III. se ve východní Evropě zformoval mohutný stát, o nějž začali jevit zájem mnozí evropští panovníci. Diplomatické styky byly navázány například s římskými císaři Fridrichem III. a Maxmiliánem I., uherským králem Matyášem Korvínem nebo moldavským vojvodou Štěpánem III.

Ivan III. během své vlády podporoval výstavbu v Moskvě. Na nových kremelských chrámech a panovníkově paláci pracovali mimo jiné významní italští stavitelé Aristotele Fioravanti a Alesio Novi.

Roku 1497 vydal veliký kníže u příležitosti korunovace svého vnuka Dmitrije (syn careviče Ivana Mladšího a moldavské princezny Jeleny Vološanky), nový zákoník tzv. Suděbnik. Jedno z jeho nejdůležitějších ustanovení bylo tzv. právo Jurjeva dne o stěhování poddaných. Podle tohoto zákona směli poddaní opustit panství své vrchnosti pouze dva týdny následující po dni sv. Jiří (v pravoslavném kalendáře je na podzim). Podmínkou bylo, že vyrovnali vůči svému feudálnímu pánu všechny pohledávky (odvedli příslušnou rentu) a zaplatili požadovaný poplatek, tzv. požiloje, což jim možnost odchodu ztěžovalo. Smyslem tohoto opatření bylo zajistit státu daňové poplatníky a feudálům, především drobné a střední poměstné šlechtě, vykonávající vojenskou službu, závislou pracovní sílu, která by obdělávala jí propůjčené pozemky. Toto nařízení vedlo k postupnému zavádění nevolnictví v Rusku. Vyvrcholil vydáním zákoníku Sobornoje uloženije v letech 1648–1649, který uzákonil definitivní připoutání rolníků k půdě.

Literatura

  • BOČEK, Pavel. Gosudar vší Rusi a litevská velkokněžna. Ivan III. Vasiljevič a Helena Ivanovna. In: AMBROŽOVÁ, Hana, a kol. Historik na Moravě : profesoru Jiřímu Malířovi, předsedovi Matice moravské a vedoucímu Historického ústavu FF MU, věnují jeho kolegové, přátelé a žáci k šedesátinám. Brno: Matice moravská, 2009. ISBN 978-80-86488-57-8. S. 279–293.
  • PICKOVÁ, Dana. Der Kampf um die Hegemonie in Mitteleuropa und die „Moskovia“ Iwans III. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 33–50. Dostupné online. ISBN 80-85899-93-0.
  • PICKOVÁ, Dana. Vláda Ivana III. – mezní etapa vývoje ruského státu. Historický obzor. 2000, roč. 11, čís. 5–6, s. 118–124. ISSN 1210-6097.
  • PICKOVÁ, Dana. Russisch-litauischer Krieg 1500–1503 im Lichte der diplomatischen Tätigkeit König Wladislaws von Böhmen und Ungarn. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 41–54. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7.
  • PICKOVÁ, Dana. Habsburkové a Rurikovci na prahu novověku. Příspěvek k dějinám rusko-habsburských vztahů na přelomu 15. a 16. století, (Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia CLIV), Nakladatelství Karolinum, Praha 2002.
  • PICKOVÁ, Dana. Dynastický svár v domě Rurikovců. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 2012, roč. 23, čís. 5–6, s. 108–116. ISSN 1210-6097.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.