Ivan Naumovyč

Náhrobek Ivana Naumovyče

Byl jedním z hlavních představitelů rusofilského směru mezi haličskými Rusíny. Působil jako kněz, vydavatel listu Nauka. Propagoval kulturní a jazykovou orientaci východoslovanské populace v Haliči na Rusko. V roce 1866 začal v tomto duchu vydávat noviny Slovo. V roce 1874 se podílel na vzniku osvětového spolku Tovarystvo imeni Michaila Kačkovskoho.[2] Působil i jako spisovatel.[3] Koncem 60. let se uvádí jako duchovní na farnosti Hrosěnka.[4]

Angažoval se taky politicky. Zasedal jako poslanec Haličského zemského sněmu.[4] Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v prvních přímých volbách roku 1873, za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Tarnopol, Zbaraj, Skałat atd.[5] V roce 1873 se uvádí jako Johann Naumowicz, řeckokatolický farář, bytem Skalat.[6] V parlamentu zastupoval provládní rusínský blok.[7] Ten v roce 1873 čítal 15-16 poslanců (jeden poslanec, Stepan Kačala, kolísal mezi rusínským a polským táborem). Naumovyč náležel mezi deset rusínských poslanců z řad řeckokatolického kléru.[8] Rusíni zpočátku v roce 1873 tvořili jen volnou skupinu, která v parlamentu vystupovala jako spojenec německorakouské centralisticky a liberálně orientované Ústavní strany. Brzy však vznikl samostatný Rusínský klub.[9] Jako člen Rusínského klubu se uvádí i v roce 1878.[10]

V roce 1882 získal publicitu jako účastník procesu, ve kterém byla skupina jedenácti haličských Rusínů žalována z velezrady. Popudem byla snaha jedné malé řeckokatolické komunity přestoupit k pravoslaví. Soud kladl obžalovaným za vinu, že šlo o širší plán, v jehož rámci chtěli odtrhnout východní Halič od monarchie a připojit ji k Rusku. Naumovyč byl mezi podezřelými z iniciování této akce.[3] V důsledku svých názorů prezentovaných v rámci obhajoby byl exkomunikován z řeckokatolické církve.[11] Potom se přestěhoval do Ruska.[12]

Zemřel v srpnu 1891. V roce 1894 mu byl v Kyjevě odhalen pomník nákladem Slovanského spolku.[1]