Ivan Christoforovič Bagramjan

Narodil se v chudé arménské rodině, otec pracoval na železnici. Absolvoval Tifliské železniční technické učiliště. Na železnici pracoval pouze několik měsíců, v roce 1915 dobrovolně vstoupil do armády.

Po únorové revoluci podporoval arménskou nacionalistickou stranu Arménská revoluční federace, po vyhlášení nezávislosti Arménie bojoval v arménské armádě proti Turkům, velel rotě, později eskadroně. V prosinci 1920 se přidal k povstání proti vládě, vstoupil do arménské Rudé armády, resp. 11. armády RA, v ní už zůstal celý život.

V meziválečném období sloužil u jezdectva. Čistkám třicátého sedmého roku se vyhnul díky podpoře A. I. Mikojana. Byl vybrán mezi prvními ke studiu na Frunzeho Akademii generálního štábu, na ní zůstal jako učitel do podzimu 1940, kdy ho Georgij Konstantinovič Žukov prosadil do funkce náčelníka operačního oddělení štábu 12. armády.

Se začátkem války byl Kyjevský zvláštní vojenský okruh reorganizován na Jihozápadní front, on zde zůstal ve funkci náčelníka opererační správy štábu frontu. Účastnil se organizace tankových protiúderů u Dubna, Rovna a Lucka v rámci Lvovsko-černovické (červen–červenec) a Kyjevské obranné operace. Přes značnou početní převahu zde byla sovětská vojska poražena.

V srpnu–září 1941 skončila obrana Kyjeva katastrofou, většina sil frontu byla obklíčena Němci, on sám se štěstím unikl z kotle v čele téměř 20 tisíc vojáků, jeho nadřízení – náčelník štábu frontu Tupikov a velitel frontu Michail Kirponos a mnoho dalších generálů zahynulo nebo bylo zajato. V nově vybudovaném Jihozápadním frontu zastával tutéž funkci. Před protiútokem u Moskvy byl jmenován náčelníkem štábu skupiny vojsk pravého křídla Jihozápadního frontu, rozpracoval plán útoku proti německé 2. armádě, úspěšně provedený v prosinci 1941 (Jelecká útočná operace).

Koncem prosince 1941 povýšil v hodnosti (generálporučík) i funkci (náčelníka štábu jihozápadního směru). V nové funkci se podílel na přípravě Barvenkovsko-lozovské operace – v lednu 1942 vojska Jihozápadního a Jižního frontu pouze vytvořila výběžek cca 100 km na západ. Rozvinout úspěch a osvobodit Charkov se nepodařilo, naopak v květnu 1942 Wehrmacht neočekávaně zaútočil, odřízl vojska ve výběžku a zničil je. Za tento neúspěch byl odvolán a jmenován (po Žukovově intervenci) zástupcem velitele 61. armády.

Už v červenci 1942 převzal 16. armádu po Rokossovském. V čele armády vynikl, v dubnu 1943 byla přejmenována na 11. gardovou. Za úspěšnou účast v Orelské strategické operaci (operace Kutuzov) v červenci-srpnu 1943 byl vyznamenán a povýšen.

V listopadu 1943 byl opět povýšen a jmenován velitelem 1. pobaltského frontu. Zimní kampaň frontu skončila jen nevýraznými úspěchy. O to úspěšnější byla běloruská strategická útočná operace (operace Bagration) v červnu-srpnu 1944, ve které jemu podřízená vojska postoupila o 600 km. V září 1944 1. pobaltský front zaútočil na Rigu (Rižská operace), v říjnu došel – po náročném přeskupení sil z pravého křídla frontu na levé – až k Baltskému moři (Memelská operace) a odřízl tak německou skupinu armád Sever od hlavních sil Wehrmachtu. V únoru 1945 byl 1. pobaltský front reorganizován v Zemlandskou skupinu vojsk 3. běloruského frontu, jednotky se účastnily dobytí východního Pruska. Od dubna 1945 převzal po Vasilevském celý 3. běloruský front.

Po Velké vlastenecké válce, až do roku 1954, zůstal v Pobaltí jako velitel vojenského okruhu. Poté zastával vysoké funkce na ministerstvu obrany SSSR, v roce 1955 byl jmenován maršálem Sovětského svazu. Od 1958 byl deset let náčelníkem týlu Sovětské armády.

Zemřel 21. září 1982 jako poslední z maršálů – velitelů frontů za 2. světové války, pochován byl v Kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.

• praporčík

• 29. listopadu 1935 plukovník
• 12. srpna 1941 generálmajor
• 27. prosince 1941 generálporučík
• 16. dubna 1943 generálplukovník
• 19. listopadu 1943 armádní generál
• 11. března 1955 maršál Sovětského svazu