Vnitřní lékařství

Internista je lékař atestovaný v oboru vnitřní lékařství, popř. v podoboru specializujícím se na choroby jednoho systému nebo skupinu příbuzných chorob. Internista může být nemocniční nebo ambulantní, i když mnoho nemocnic provozuje i interní ambulance.

Hlavní rozdíl mezi ambulantním internistou a praktickým lékařem (též praktikem, hovorově obvoďákem) spočívá v pozici v poskytování zdravotní péče. Praktik poskytuje primární péči, je v přímém kontaktu se svými pacienty a měl by klást velký důraz na prevenci, měl by ovládat širší spektrum výkonů na základní úrovni. Naproti tomu internista je lékařem druhého kontaktu — to znamená, že se obvykle setká s pacientem, kterého k němu odešle praktický lékař. Internista je více specializovaný než praktik a proto může v rámci svých znalostí poskytnout lepší péči.

Nemocniční internisté poskytují péči těm nemocným, jejichž stav je natolik vážný, že vyžaduje hospitalizaci. Nemocniční interní medicína se vyvíjí v nový samostatný specializační obor nemocniční medicína[1].

Protože je vnitřní lékařství poměrně široký obor, dochází k vyčleňování specialistů pouze na určité orgány nebo systémy, například kardiologie se zabývá diagnostikou a terapií chorob srdce, onkologie diagnostikou a terapií nádorů.

Internisté jsou kvalifikováni k tomu, aby řešili obtížné diagnostické problémy a léčili závažná chronická onemocnění včetně situací, kdy se projeví několik různých chorob najednou (tzv. polymorbidita).

Cirhóza jater u tříletého dítěte (CT snímek)

Pokud se chce lékař – absolvent lékařské fakulty – specializovat pro obor vnitřní lékařství, může si zvolit buď obor vnitřní lékařství (všeobecná interna), nebo některý z podoborů specializujících se na některý orgánový systém nebo na skupinu chorob. Atestační příprava trvá obvykle nejméně pět let, z toho nejméně dva roky společný interní základ (s výjimkou pediatrie) následovaný třemi lety specializačního výcviku. Zákon č. 95/2004 Sb. O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta definuje následující interní obory, ve kterých lze v ČR získat atestaci:

• alergologie a klinická imunologie – zabývá se diagnostikou a léčbou poruch imunity
• angiologie – zabývá se diagnostikou a léčbou onemocnění cév
• diabetologie – zabývá se diagnostikou a léčbou diabetes mellitus (cukrovka)
• endokrinologie – zabývá se diagnostikou a léčbou chorob žláz s vnitřní sekrecí
• gastroenterologie – zabývá se diagnostikou a léčbou chorob trávicího traktu, včetně chorob jater, žlučníku a pankreatu
• geriatrie – zabývá se specifiky diagnostiky a léčby vnitřních chorob ve stáří
• hematologie a transfuzní lékařství – zabývá se diagnostikou a léčbou chorob krve a zajišťuje transfúzní službu
• infekční lékařství – zabývá se diagnostikou, léčbou a prevencí infekčních chorob
• kardiologie – zabývá se diagnostikou, léčbou a prevencí onemocnění srdce
• klinická onkologie, radiační onkologie – zabývá se diagnostikou a terapií nádorových onemocnění
• lékařská genetika – zabývá se diagnostikou a prevencí dědičných chorob
• nefrologie – zabývá se diagnostikou a léčbou onemocnění ledvin
• pediatrie – zabývá se specifiky diagnostiky a léčby vnitřních chorob v dětství
• revmatologie – zabývá se diagnostikou a konzervativní léčbou onemocnění pohybového aparátu
• tuberkulóza a respirační nemoci – zabývá se především diagnostikou a léčbou tuberkulózy
• vnitřní lékařství – všeobecná interna

Na společný interní základ navazují i některé další obory, které jsou sice vnitřnímu lékařství blízké, ale jsou převážně laboratorní:

• klinická biochemie – zabývá se indikací a hodnocením biochemických vyšetření a hodnocením a péčí o kvalitu těchto vyšetření
• klinická farmakologie – zabývá se hodnocením a úpravami farmakoterapie, zejména u komplikovaných pacientů

Po atestaci v oboru vnitřní lékařství může lékař získat atestaci v oboru "nástavbovém":

• intenzívní medicína – zabývá se intenzivní péčí o pacienty v těžkém stavu
• paliativní medicína a léčba bolesti – zabývá se léčbou chronické bolesti

Inzulinová pumpa s infuzní sadou

Pokud je lékaři již jasná diagnóza, zahajuje léčbu. V některých případech není známá léčba nebo se nedaří zjistit příčinu pacientových obtíží – pak se lékaři snaží pacientovi alespoň ulevit od symptomů. Základem terapie v interních oborech je terapie konzervativní, tedy bez odstranění nemocné části těla. Konzervativní terapie spočívá především ve farmakoterapii, uplatňují se ale i další postupy jako např. diety, rehabilitace nebo fyzikální terapie. Moderní vnitřní lékařství však používá i další ne zcela konzervativní metody, zejména endoskopické metody, na hraně mezi radikálními a konzervativními postupy je i radioterapie a terapeutická použití ultrazvuku o vysoké intenzitě.

• Chrobák J.: Propedeutika vnitřního lékařství. Grada, Praha 2001
• Klener P. et al.: Vnitřní lékařství, svazek I – Propedeutika. Galén/Karolinum, Praha 2004
• Marek J., Kalvach Z., Sucharda P. et al.: Propedeutika klinické medicíny. Triton, Praha 2001
• STROUHAL, Eugen, VACHALA, Břetislav, VYMAZALOVÁ, Hana. Lékařství starých Egypťanů II. Vnitřní lékařství. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2689-7

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vnitřní lékařství na Wikimedia Commons
• Zelenková J. et al.: Příručka interní propedeutiky (on-line učebnice)