Imre Madách

Pocházel ze staré šlechtické rodiny. Po studiu práv v Pešti, kde rovněž začala jeho literární činnost, se vrátil roku 1840 do rodné župy, věnoval se politice a pod pseudonymem Timon psal satirické články, zaměřené proti župnímu systému do časopisu Pesti Hirlap. Jeho první lyrické básně jsou na úrovni dobové almanachové poesie a jeho první divadelní hry z let 1840–1843 nejsou také umělecky příliš silné, ale jíž se v nich projevují jeho pozdější důležité motivy (láska ke svobodě, problém vztahu muže a ženy a protiklad ideálů a jeho uskutečnění).[1]

Revoluce v letech 1848–1849 se pro nemoc nezúčastnil, ale po jejím pádu ukrýval jednoho z pronásledovaných účastníků, za což byl odsouzen na rok do vězení. Po návratu zjistil, že se jeho manželství s Erzsébet Fráterovou rozpadlo, což jej poznamenalo trpkým zklamáním. Žil pak dlouho pouze se svou matkou a zabýval se studiem filosofických a přírodovědeckých děl. Přitom se v něm zrodila myšlenka zobrazit velké otázky lidstva v dramatickém díle. Tak vniklo v letech 1859–1860 jedno z nejvýznamnějších děl maďarské literatury, divadelní hra ve verších Tragédie člověka. Posléze se vrátil opět do politického života a roku 1861 se stal poslancem své župy. Roku 1863 se stal členem Maďarské akademie věd.[1][2] Zemřel na následky srdeční choroby.[3]

Byl pochován ve svém rodišti, kde je dnes také jeho museum.[4]

Imre Madách roku 1864

Madáchova hrobka v Dolné Strehové

• Lantvirágok (1840, Květy loutny), sbírka básní.
• Mária királynő (1840, Královna Marie), přepracováno 1855, historická divadelní hra o uherské královně Marii Uherské.
• další divadelní hry z let 1840-1843: Jó név és erény (Dobré srdce a cnost), Commodus o římském císaři Commodovi, Nápolyi Endre o Ondřeji Neapolském a Csak tréfa (Jen žert).
• Csák végnapjai (1843, Csákovy posledmí dny), přepracováno 1861, divadelní hra o Matúšovi Čákovi Trenčanském.
• Férfi és nő (1843, Muž a žena), parafráze Sofoklovy hry Trachiňanky.
• Vadrózsák (1844, Plané růže), cyklus milostných básní.
• A civilizátor (1859, Civilizátor), divadelní hra, satira na Bachův režim.
• Mózes (1860-1861, Mojžiš), divadelní hra, ve které vyvedení židovského národa z Egypta symbolizuje snahu Maďarů o národní svobodu, poprvé uvedeno v Kološváru roku 1888.
• Az ember tragédiája (1862, Tragédie člověka), divadelní hra, ve které autor hledá odpověď na otázku o smyslu lidských dějin. V patnácti obrazech prochází snící Adam, provázen Luciferem a Evou, jednotlivými obdobími dějin a vždy je znovu a znovu zklamán lidskou společností. Nakonec sice přijme tuto skutečnost, ale Hospodinova slova útěchy „Člověče, věř si, bojuj, vytrvej!“, ho utvrdí v myšlence, že po pádu je nutno znovu vsát a dále bojovat. Jde o nejslavnější autorovo dílo, které vzniklo v letech 1859–1860, před vydáním roku 1862 (na titulním listu je uvedeno 1861) jej jazykově upravil János Arany, na divadle bylo poprvé uvedeno roku 1883 v Pešti.
• Tündérálom (1864, Kouzelný sen), fragmenty divadelní hry.[1]

• Tragédie člověka, divadelní inscenace, Praha: Národní divadlo 1892, překlad František Brábek a Jaroslav Vrchlický, režie František Karel Kolár.[6]
• Tragédie člověka, Praha: Jan Otto 1893, přeložil František Brábek, druhé vydání 1904.
• Tragédie člověka, Praha: SNKLHU 1960, přeložil Kamil Bednář a Ladislav Hradský.