Ilja Muromec (letadlo)

Josip Stanislavovič Baško, pilot letounů Muromec v Kyjevě

K prvnímu dni války byly vyrobeny čtyři kusy těchto letounů a během září roku 1914 se staly součástí Carského vojenského letectva (Императорский военно-воздушный флот). V prosinci car schválil usnesení vojenské rady o vytvoření Eskadry vzdušných korábů (Эскадра воздушных кораблей). Jejím velitelem se stal Michail Šidlovskij, který začínal s vytvářením letky prakticky od nuly. Jediným pilotem, který byl schopen létat s Muromcem byl Sikorskij, ostatní se na perspektivu těžkého letectva dívali s nedůvěrou a dokonce s nevraživostí. Proto bylo nutné nejprve většinu pilotů na Muromce přeškolit, letouny pak vyzbrojit a zmodernizovat. Poprvé k bojovému úkolu v barvách Eskadry vyletěli Muromci v únoru 1915. Za celou dobu války vzlétli ke 400 bojovým úkolům, shodili 65 tun bomb, sestřelili 12 nepřátelských stíhacích letounů a přišli o jeden vlastní (12. září 1916). IM-B Kijevskij uskutečnil přibližně 30 bojových letů a poté byl používán jako cvičný.

Na podzim roku 1914 byla zahájena výroba série IM-V, kterých bylo vyrobeno ze všech Muromců nejvíce (30 kusů). Rozdíl od série IM-B byl v menších rozměrech a větší max. rychlosti. Posádku tvořili čtyři lidé a některé modifikace měly jen dva motory. Stroje série IM-V unesly až 500 kg bomb, většinou nosily 80–240kg bomby, na podzim roku 1915 na zkoušku i jednu 410kg. IM-V byly vyzbrojeny dvěma kulomety nad trupem ve výřezu horního křídla a někdy měly na spodní straně trupu za křídlem střeliště, tzv. vraní hnízdo. Palivové nádrže nad trupem měly pancéřování.

V prosinci 1915 začala výroba série IM-G s posádkou sedm lidí prvním strojem G-1, v roce 1916 pak G-2 se střeleckou kabinou, G-3 a nakonec v roce 1917 i typ G-4. Letouny G-2 unesly pět kulometů a 170 kg bomb, G-3 pak šest kulometů a 190 kg bomb. Jeden ze strojů G-3 se čtyřmi motory Beardmore po 160 k byl nejvýkonnějším Muromcem vůbec a v roce 1917 dokázal vystoupat do výšky 5200 m, rychlost měl 137 km/h. Rychlost ostatních Muromců byla od 110 do 125 km/h, dostup 2000–3000 m, dolet 440–650 km. V letech 1915–1917 byly vyrobeny 3 stroje série IM-D, letové zkoušky prvního z nich skončily v lednu 1916. Křídla měla menší rozpětí a čtyři motory Sunbeam byly seskupeny do dvou tandemů jako u letounu Russkij viťaz. Více však bylo postaveno strojů poslední série IM-Je se čtyřmi motory Renault vedle sebe, osmi členy posádky, osmi kulomety a únosností 300–500 kg bomb.