Industria Aeronautică Română

Industria Aeronautică Română (zkráceně IAR, česky Rumunský letecký průmysl, v současnosti S.C. IAR S.A. Braşov) je rumunský letecký výrobce založený 1. listopadu 1925 v Brašově jako akciová společnost. Svůj podíl ve firmě měly francouzské společnosti Bleriot-Spad a Lorraine-Dietrich, rumunská letecká továrna ASTRA z Aradu (pomáhala s vybavením a personálem) a rumunský stát (přispěl financemi a poskytl pozemky pro výstavbu).[1][2] Vznikl v meziválečné době, kdy hodlalo Rumunsko vybudovat silný domácí letecký průmysl. IAR byl jedním ze tří nejvýznamnějších rumunských leteckých výrobců vzniklých v té době (vedle Întreprinderea de construcții aeronautice românești (ICAR) a Societatea pentru exploatări tehnice (SET)). Hlavním konstruktérem byl po řadu desítek let ing. Dr. Elie Carafoli.

Industria Aeronautică Română
Logo
Základní údaje
Datum založení	1. listopadu 1925
Sídlo	Ghimbav, Rumunsko
Adresa sídla	Ghimbav, Rumunsko
Charakteristika firmy
Oblast činnosti	letecký průmysl
Produkty	letadla, vrtulníky
Identifikátory
Oficiální web	www.iar.ro
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V roce 1927 začala společnost IAR s produkcí francouzských letounů Potez 25 a Morane-Saulnier 35. Koncem roku 1928 byl se souhlasem rumunské vlády do závodu IAR pozván jako poradce francouzský inženýr M. Virmoux, který působil jako konstruktér u firem SPAD (Société Pour L'Aviation et ses Dérivés) a Wibault.

Rumunská vláda odkoupila od francouzských továren akcie a v roce 1938 se tak stává společnost čistě rumunskou.[3]

Ze vzájemné spolupráce Carafoli-Virmoux vznikl prototyp stíhacího dolnoplošníku CV-11, který provedl svůj první let v roce 1930. Pro pohon byl vybrán francouzský třířadý dvanáctiválec Lorraine 12Fa Courlis o výkonu 441 kW. Mez řadami jeho válců byly instalovány dva synchronizované kulomety Vickers ráže 7,7 mm. Během testů dosáhl CV-11 u země rychlosti 325 km/h, v 5000 m pak 302 km/h. Nespolehlivá pohonná jednotka Courlis byla následně zaměněna za motor Hispano Suiza 12Mc o výkonu 367 kW. V prvním pololetí roku 1931 probíhaly zkoušky s novým motorem ve Francii z letiště Istres. V této konfiguraci letoun dosahoval rychlosti 329 km/h v 300 m, do 5000 m vystoupal za 7 min 57 s. Po návratu CV-11 do Rumunska byla zahájena příprava na překonání mezinárodního rekordu FAI (Mezinárodní letecká federace) v rychlosti na trati 500 km. K rekordnímu letu vzlétl pilot kapitán Romeo Popescu 9. prosince 1931. Během letu však došlo k zastavení motoru a během nouzového přistání přišel pilot Popescu u vesnice Lehliu o život.

Krátce po tragédii se Virmoux vrátil do Francie a Carafoli pokračoval v konstrukčních pracích samostatně. Dalším prototypem stíhacího letounu se stal dolnoplošník IAR-12. Motor byl třířadý Lorraine 12Eb o 331 kW a letoun s ním dosáhl při zkouškách v roce 1932 rychlosti 263 km/h ve výšce 5000 m.

Dalším vývojovým typem se stal IAR-13 s výkonnějším motorem Hispano Suiza 12Mc a lepší aerodynamikou. Maximální rychlost vzrostla na 329,7 km/h u země a na 306 km/h v 5000 m. Dostup činil 9300 m.

V roce 1934 byla v továrně IAR zahájena licenční výroba polských celokovových vzpěrových hornoplošníků PZL P.11. Přes tuto skutečnost objednalo rumunské letectvo u firmy IAR menší sérii cvičných stíhacích dolnoplošníků Carafoliho konstrukce IAR-14, navazující na prototyp IAR-13. Pohon zajišťoval motor Lorraine 12Eb o výkonu 331 kW.

Téměř souběžně s výrobou sériových letounů IAR-14 zkonstruoval Carafoli nový typ IAR-15, koncipovaný pro zástavbu francouzského hvězdicového vzduchem chlazeného devítiválce Gnôme-Rhône 9Krsd o 441 kW kapotovaného prstencem typu NACA. Po ověřovací sérii pěti exemplářů, které ve výšce 4000 m dosahovaly rychlosti 375 km/h, zůstalo rozhodnutí o výrobě licenčních PZL P.11 nezměněno.

Řadu stíhacích dolnoplošníků uzavřel v roce 1934 letoun IAR-16, navazující na typ IAR-14. Pro jeho pohon byl zakoupen britský hvězdicový devítiválec Bristol Mercury IV S2 o výkonu 412 kW, který byl opatřen úzkým prstencem typu Townend a dvoulistou dřevěnou vrtulí. Hlavňovou výzbroj opět tvořily dva synchronizované kulomety Vickers ráže 7,7 mm se zásobou 500 nábojů. V roce 1935 s ním pilot kapitán Alexandru Papana ustavil národní rumunský výškový rekord výkonem 11 631 m. Typ IAR-16 byl posledním letounem Carafoliho u společnosti IAR.

Od roku 1937 probíhala ve výrobních halách IAR licenční produkce polského typu PZL P.24. V tomto roce byl rovněž zalétán lehký bombardovací a průzkumný dvouplošník IAR-37, poháněný hvězdicovým motorem IAR 14K. Po 50 kusové sérii výroba navázala typem IAR-38, který vznikl zabudováním hvězdicového motoru BMW 132A do draku letounu IAR-37. Stroje s hvězdicovými motory IAR 14K II C32 a IAR 14K IV C32 pak nesly označení IAR-39 a IAR-39A.

Během II. světové války probíhala u společnosti IAR v Brašově sériová výroba stíhacího letounu IAR-80 šéfkonstruktéra Iona Grosu. Od zalétání prototypu 12. dubna 1939 do ukončení výroby v roce 1943 vzniklo na 400 letounů IAR-80/81, jejichž poslední exempláře v Rumunsku dolétaly v roce 1952.

Prvními poválečnými sériovými letouny firmy IAR byly typy IAR-813 a IAR-814. Dvoumístný cvičný 813 měl instalovanou československou pohonnou jednotku Walter Minor 4III a lehký dopravní 814 byl poháněn dvojicí motorů Walter Minor 6III.

V roce 1955 byl proveden první let víceúčelového jednomotorového hornoplošníku IAR-817 s pohonnou jednotkou Walter Minor 6III, který byl od jara 1956 stavěn sériově. V roce 1960 vznikla zmodernizovaná varianta IAR-818 s motorem Walter/Avia M-337. Vodní verze s plováky nesla označení IAR-818H.

Mimo vývoje vlastních letadel se věnuje i licenční výrobě, například vrtulníků IAR 316 (Aérospatiale Alouette III) a IAR 330 (Aérospatiale Puma).