Hynek Martinec

Ve svém rodišti Broumově a okolí mohl Hynek Martinec od raného věku vnímat Dientzenhoferovu architekturu a malbu českého baroka. Od dětství kreslil a již ve věku 8-9 let objevil i svět vážné hudby. Jako jedenáctiletý uspěl roku 1991 ve výtvarné soutěži v Náchodě. Malíř, který byl porotcem soutěže, mu nabídl soukromé lekce a důkladné školení v realistické malbě. Ve 12 letech docházel na soukromé lekce k jinému malíři, který ho zasvětil do abstraktního umění.[1]

Martinec po základní škole jeden rok studoval design v Uherském Hradišti a poté absolvoval Střední odbornou školu výtvarnou Václava Hollara v Praze.[2] V letech 1999–2005 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana. Během studia absolvoval stáž na Middlesex University v Londýně (2002) a šestiměsíční stáž v Cooper Union v New Yorku (2004). Roku 2003 obdržel ateliérovou cenu AVU a roku 2004 byl vyhlášen nejlepším studentem AVU.^[zdroj?]

Krátce po ukončení studia strávil dva roky v Paříži v propůjčeném ateliéru. Do Londýna se přestěhoval v souvislosti s úspěchem v soutěži National Portrait Gallery, když roku 2007 obdržel BP Young Artist Award pro umělce do 30 let a zároveň i BP Visitor Choice za portrét Zuzana in Paris studio (2006–2007).[3] Obraz byl vybrán mezi 60 finalistů z celkem 1870 přihlášených umělců.[4] Roku 2008 získal ocenění The Changing Faces v soutěži British National Portrait Gallery v Londýně za obraz Bagram in New York (2004)[5] a BP Visitor Choice v National Scottish Portrait Gallery v Edinburghu.

Hynek Martinec žije a tvoří v Londýně, kde ho zastupuje Parafin Gallery.[6] Jeho partnerka Zuzana Jungmanová vede v Londýně Czech School Without Borders, kam dochází kolem 200 dětí z tamní české komunity.[7]

Martincovy školní práce zahrnují zátiší, zimní horskou krajinu a četné portréty. Jeho portrét Bagram in NY (2004), který namaloval během studijního pobytu v New Yorku, dokonce o čtyři roky později získal cenu The Changing Faces na soutěži v Londýně. Jako diplomovou práci vytvořil pět velkoformátových žánrových obrazů z prostředí Motolské nemocnice.

• 
  Josef, 2003
• 
  Bachtik, 2004
• 
  Oberland 2, 2005
• 
  Good Morning Young Artist, 2014

V Paříži, kde mu přítel zapůjčil ateliér, se zabýval převážně projektem Kabeláže (2005–2007), který pojímal jako skenování minulých časů. Paříž ho inspirovala k větší barevnosti a abstraktnější malbě, ale vytvořil zde i hyperrealistický portrét své partnerky Zuzany Jungmannové. V brýlích Zuzany se odráží celý prostor ateliéru i s částí panoramatu Paříže za oknem a obraz je tak zároveň záznamem malířova života v tomto období.[8] Portrét Zuzana in Paris studio (206–2007), kterým obeslal prestižní soutěž National Portrait Gallery v Londýně, získal první cenu pro umělce do 30 let BP portrait award a byl za jeho rozhodnutím se do Londýna přestěhovat.

Roku 2008 vznikl jeho projekt Lost in Time[9], inspirovaný brutalistní architekturou National Theatre a barevnými obrazci, které byly promítány na fasádu budovy. Celý soubor je postaven částečně na černých a bílých štětcových kresbách, temné atmosféře a tlumené arteficiální barevnosti.

Po dalších třech letech strávených v Londýně, kdy maloval převážně městské motivy, měl Hynek Martinec pocit, že vyčerpal možnosti hyperrealistické malby a začal v ní postrádat emocionální stránku. Požádal tehdy o pomoc svého přítele fotografa, který se zabýval starými fotografickými technikami, a pokusil se prostřednictvím ambrotypických a daguerrotypických snímků Zuzany, které pak převedl v monochromní malbě na velký formát plátna (Zuzana 1848, 2012, 244 x 184 cm, Zuzana 1854, 2012, 255 x 184 cm), o jakousi cestu zpět v čase. Fotografická technika 19. století tak otevřela téma času z jiného úhlu než malovaný obraz.[10] Malířskou simulací technických zvláštností starých fotografických technik se tyto obrazy vyvazují z osidel hyperrealismu směrem k imaginaci autonomního paralelního světa.[11] Martinec opustil na čas akrylové barvy a zahájil tím svou stále pokračující sérii monochromních olejomaleb v historizujícím sépiově hnědavém tónu, kterým se přibližuje starým fotografiím.

• 
  Zuzana in Paris studio, 130 x 110 cm, 2006–2007 (BP Young Artist Award)
• 
  Zuzana in London, 130 x 110 cm, 2011–2012
• 
  Zuzana 1848, 244 x 184 cm 2012
• 
  Zuzana 1854, 255 x 184 cm, 2012

V následujících letech se zabýval převážně zátišími, do kterých vkládal existenciální podtexty (Každou minutu jsi blíže smrti, 2013). V menších formátech se objevuje často uhašená svíčka, jako klasický symbol smrtelnosti (It is Hard to Remember, 2014). Bílá hmota parafinu může odkazovat k názvu galerie, která Martince v Londýně zastupuje, ale má sama o sobě i zvláštní estetickou kvalitu. Tam, kde zátiší zobrazuje pouze jediný předmět, je technická dokonalost malby nástrojem, vedoucím k meditaci o čase (Sigrun's Bread, 2015), někde k tomu dokonce explicitně vybízí (The Propeller, 2015).[11] Martincova zátiší, provedená grissailovou technikou, jsou technicky dokonalé olejomalby. Důmyslně provedené kompozice si pohrávají s archetypálními devočními obrazy a tématem vanitas (Bičování barokního koně, 2017).[12]

• 
  The Light Is In The Next Painting II, 2013
• 
  Every Generation Has Its Own Revolution, 2014
• 
  Picasso Has Seen Blow Up, 2015

Jako abstraktní prostorový model používá často holicí pěnu, která pro něj svým pomíjivým tvarem představuje jakýsi ryze současný symbol Vanitas (Kam kráčíš, Jane?, 2014). Pěna někdy připomíná barokní štukové reliéfy, propůjčuje dílu skrytý sexuální podtext nebo naopak odtažitý chlad. Intenzivní kult smrti, který je v základech katolického baroka, v sobě zároveň skrývá silnou potřebu smrt estetizovat. Martincovo „ledové baroko“ mění ideu barokního světa a odhaluje smrt nikoli v postavách světců, ale pouze v dokonalých a konečných formách.[13] Některé tvary Martinec provedl jako třírozměrné struktury v akrylátové hmotě jesmonitu (Fantasy Meets Brutal Reality, 2018).

Roku 2014 začal převádět do olejomalby staré fotografie, které drobnými detaily, vytrženými z jiného kontextu, propojil se současným světem (Flyover into the Different Time, 2014). Od roku 2015 se do Martincových šerosvitných zátiší pozvolna vrací tlumená barevnost (Sigrun's Bread, 2015). Jeho fascinace starými mistry zřejmě souvisí s Martincovou pražskou výstavou roku 2015. V té době vznikl obraz El Greco se dívá (2016), který je věrnou nebarevnou malířskou kopií El Grecova Krista z Národní galerie v Praze. Další obrazy volně kombinují výtvarnou inspiraci např. barokním autoportrétem Anthony van Dycka s Magrittovou dýmkou (The Vision, 2016) nebo používají citace vypůjčené z různých klasických děl k vytvoření nových nečekaných spojení (Allegory of the Internet, 2017). Malíř vnímá svět, ve kterém žije, ale politické události, které jeho život ovlivňují, komentuje zástupnými a skrytými symboly (Brussels, 2016, Brexit, 2016).

• 
  El Greco is Watching, 2016
• 
  The Chocolate Labyrinth and Tea, 2016
• 
  The Vision, 2016
• 
  Brussels, 2016

Martincovým malbám předchází nejprve asociační představa v mysli, která čerpá podněty z literatury nebo odráží osobní zážitek spojený s jiným výtvarným dílem. Odkazy v názvech obrazů často souvisejí s filosofí, zejména Nietzscheho a Wittgensteina, a tématy rozhovorů, které vede se svým bratrem (The Birth of Tragedies, 2018).[10] Religiózní symboly ho provázejí od mládí, prožitého na Broumovsku v prostředí silně ovlivněném barokní architekturou K.I. Dienzenhofera, a sám uvádí, že jsou trvalou součástí každodenního života. Ve svých dílech navazuje na tradiční evropskou malbu, ale prezentuje ji v současném kontextu a obrací se na dnešního diváka. Používá šifry a symboly, které spojují minulost se současností. Některé autobiografické detaily se prolínají do obrazů ve zdánlivě nesouvisejících spojeních. Jedním z takových symbolů je lebka, kterou kdysi spatřil jako dítě v malé vesnické škole v Machově, kterou navštěvoval (Speak The Truth Even When Your Voice Shakes, 2013). Jindy se v pozadí obrazu objevuje městské panoráma místa, kde prožil prvních šest let v dětství (Six Years of Tabula Rasa, 2013–14)

Martinec dospíval v 90. letech, kdy se svět zcela změnil díky počítačům a novým médiím. Jeho generace vnímá všudypřítomnost moderních technologií s existenciální vážností jako změnu paradigmatu[14] a snaží se na ně reagovat (Every Generation Has Its Own Revolution, 2014) nebo je kreativně využít ve své tvorbě. Pomocí 3D programu Martinec vytváří v počítači malby, které jsou spíše modelem pro nehmotnou sochu. Podnětem k malbě může být kresebný záznam snu, v němž se uložené obrazy mísí s každodenní realitou, odehrávají se děje skryté pod povrchem a vznikají nečekaná spojení. Série kreseb podle děl starých mistrů je pro Martince prostředkem, jak odbourat hranice času a propojit své dílo s umělci, které si oblíbil při návštěvách galerií. Tyto motivy pak využil ve fantaskních manýristických nebo neobarokních kompozicích, v nichž libovolně spojuje citace starých mistrů s prvky současného světa (Rej nočních děsů, 2017). Místo náčrtků užívá digitální fotografie skutečných předmětů, které může libovolně manipulovat. Kompozici obrazu předtím, než ji přenese na plátno, vytváří jako umělou realitu prolínáním a dynamickým zkreslením ve Photoshopu.

• 
  Every Minute You Are Closer to Death, 2013
• 
  Experience Of Being Alive, 2014
• 
  The Shepherd Paris, 2016
• 
  Circus of Nightmares, 2017

Součástí fiktivního cestování časem byla i Martincova cesta na Island roku 2016, ze které pořídil fotografický záznam své performance. Ve vypůjčené identitě barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který hledá místo pro stavbu svého futuristického kostela, vytvořil příběh, který pak využil jako motto ke své pražské výstavě Cesta na Island roku 2018. Již o rok dříve navštívil Island, aby tam maloval krajinu (Představa krajiny, Reykjavík, 2015) a pod širým nebem zde umístil obraz meditujícího Buddhy. Podobnou intervencí v přírodě je monochromní malba hlavy Krista podle El Grecova obrazu z Národní galerie v Praze, kterou umístil roku 2017 ve španělské Andalusii.

• Otto M. Urban (ed.), Cesta na Island / Voyage to Iceland, texty: Petr Nedoma, Petr Vaňous, Marius Winzeler, Národní galerie v Praze 2018, ISBN 9788070356852
• Petr Vaňous, Hynek Martinec: Kilian Ignác D., Galerie Dům, Broumov 2018, ISBN 978-80-907208-0-0
• Fascinace skutečností – hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc, r. 2017, ISBN 978-80-88103-21-9
• 500 Portraits: BP Portrait Award, 320 pages, National Portrait Gallery Co. Ltd., London 2011, ISBN 978-1-85514-448-4
• Ben Tufnell, Intellectual Properties, Galerie Václava Špály, Praha 2015
• Ben Tufnell, Every Minute You Are Closer To Death, Parafin, London, 2014
• Zuzana Pavésková, Povolání: umělec. Formy podpory současného mladého umění v ČR, diplomová práce, MUNI Brno 2012 on line
• Milena Slavická, Petr Nedoma, Beyond Reality. British Painting Today, 128 s., Galerie Rudolfinum, Praha 2012, ISBN 978-80-86443-20-1
• Barbora Klímová, Beyond Reality Hynka Martince, Art Banking Bulletin 3, 2012, s. 15-17
• Umění vnímat Umění, Michael Třeštík, Gasset, Prague, 2011
• Prague Biennale 4, Giancarlo Politi Editore, Milan, 2009
• RE-READING THE FUTURE, Mobility, National Gallery, Prague, 2008 Hynek Martinec Paintings 1999–2008, Czech Centre, London, 2008

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hynek Martinec na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hynek Martinec
• Oficiální stránky
• Parafin: Hynek Martinec Archivováno 3. 3. 2019 na Wayback Machine
• Celosvětová databáze hyperrealismu - seznam umělců, výstav, kritik a teoretických textů
• Hynek Martinec v informačním systému abART
• Hynek Martinec: Čas je pro mě jedno z hlavních témat, ČRo Vltava, 12.9.2018
• Hynek Martinec: To me, old masters are contemporary, Radio Praha, 29.1.2018
• Hynek Martinec: „V Londýně jsem svobodný“, Radio Wave, 21.11.2012
• Hynek Martinec: Every Minute You Are Closer To Death, Parafin, 2014, vimeo
• ArtZip: Hynek Martinec, The Zuzana Project
• Český malíř Hynek Martinec získal prestižní britskou cenu, Týden.cz, 25.04.2008
• Maev Kennedy: Accolades for Czech artist, The Guardian, 6.9.2007