Hudební kritik

Hudební kritik je název povolání osoby, která píše recenze a kritiky o instrumentálních a orchestrálních dílech, operách, operetách, muzikálech nebo o jiných hudebních scénografických dílech nebo o vokálních a sborových dílech, jakož i o rockových, popových nebo jazzových a dalších souvisejících stylech. Bývají publikovány v odborných časopisech i v denících nebo týdenících, ale také v rozhlase, televizi nebo na internetu. Vzdělávání hudebních kritiků se dnes koná v rámci studia hudebních věd, obvykle v kontaktu s různými médii.[1]

Historie

V minulých stoletích nebyli hudební kritici speciálně pro tuto profesi školeni. Zpravidla to byli skladatelé nebo hudebníci, kteří kromě velké zkušenosti s kompoziční technikou a soudobou hudbou přinesli tehdejší hudbě odpovídající literární talent. Protože do konce 19. století neexistovaly žádné fonografické nahrávky hudebních děl, byli hudební kritici do značné míry odkázáni na studium not, partitur a klavírních výtahů, aby si mohli vytvořit základ pro správné hodnocení díla. K tomu patřila i návštěva představení. V první polovině 19. století to však vůbec nebylo tak samozřejmé, jako je tomu dnes. V dnešní době jsou základem pro hodnocení hudebních děl kromě účasti na představení samozřejmě také nahrávky na CD, rozhlasové přenosy a teoretické „čtení“ nebo praktické procvičování partitury. Žádoucí, co nejrozsáhlejší znalosti nebo výrazný zájem, který přesahuje „klasickou hudbu“ a který pokrývá všechny umělecké oblasti a epochy (literatura, výtvarné umění, politika, etnologie, kinematografie nebo pop a jejich vývoj od starověku do současnosti) sice nejsou podmínkou, ale obvykle představují bezpečný základ pro publikované texty. Dvě odborné organizace, které se v 19. století specializovaly na hudbu, byl časopis Allgemeine musikalische Zeitung, vydávaný hudebním vydavatelstvím Breitkopf & Hartel a časopis Neue Zeitschrift für Musik,[pozn. 1] který založil Robert Schumann a Fridrich Wieck.

Hudební kritici 18. století
  • Historik a muzikolog François Raguenet,
  • Strážce pečeti („Siegelbewahrer") Jean-Laurent Le Cerf de La Viéville.[pozn. 2]

Známí hudební kritici 19. století

Známí hudební kritici 20. století

Hudební kritik v satiře

Kabaretní umělec Georg Kreisler se na toto povolání podrobně podíval satirickým způsobem ve své písni Der Musikkritiker a v textu uvedl, že člověk nemusí mít o hudbě ponětí, ale přesto může psaním o hudbě a hudebnících vydělávat lukrativní peníze .

Poznámky
  1. Neue Zeitschrift für Musik (zkratka: NZfM nebo NZM) je časopis, který se zabývá současnými hudebními trendy. Poprvé se objevil 3. dubna 1834 v nakladatelství Leipzig Barth a přetrvává téměř nepřetržitě dodnes.
  2. Jean-Laurent Le Cerf de La Viéville (* 1674 v Rouen, † 10. listopadu 1707 tamtéž) byl francouzský spisovatel v oblasti hudebních esejů a básníků. V literárním hádce s Françoisem Raguenetem napsal knihu, která je považována za jedno z prvních děl hudební kritiky a pomáhá porozumět hudebním citům té doby.
  3. Florestan a Eusebius jsou dvě fantazijní postavy skladatele Roberta Schumanna, který si je vytvořil během své práce jako hudební kritik a dělali mu hlásnou troubu pro jeho různé pohledy na diskutovaná díla.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Musikkritiker na německé Wikipedii, Neue Zeitschrift für Musik na německé Wikipedii a Jean-Laurent Le Cerf de La Viéville na německé Wikipedii.

  1. Hudební kritik na Duden-Online, německy

Literatura
  • Ferdinand Pfohl, Auch ein Handwerk. Eine Kritik der Musikkritik. Hudební týdeník „Musikalisches Wochenblatt", Lipsko 1886 S. 125 ff.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.