Hranice práce

Areál motolské nemocnice, v jejíž prádelně Saša Uhlová pracovala

Film začíná záběrem, kde si Uhlová mění barvu vlasů kvůli maskování svého vzhledu. Následně probírá s manželem inzerci volných pracovních míst a vysvětluje, jaká zaměstnání by ráda zdokumentovala. Jedná se o zaměstnání, kde lidé vykonávají užitečnou práci, bez které se ostatní neobejdou, například povolání pekaře. V únoru 2017 nastupuje do prvního zaměstnání v motolské nemocniční prádelně. Skrytá kamera Uhlové zabírá místnost, kde se odehrával přijímací pohovor a pak provoz prádelny. Záběry jsou doplněny o její předčítané názory na řešenou problematiku. Uhlová popisuje mimo jiné životní osudy a rodinné či zdravotní problémy zaměstnanců prádelny. Ty mají někdy souvislost s malým platem, který zaměstnanci, o nichž Uhlová mluví, mají. Komentáře na tato a jiná témata doprovázejí velkou část filmu. Po záběrech z motolské nemocnice následují televizní reportáže o minimální mzdě, na které se dívá Uhlová s manželem. Ten srovnává životní podmínky a mzdy v Německu a České republice, která v tomto srovnání dopadá mnohem hůře. Poté Uhlová popisuje a natáčí pracovní prostředí v drůbežárnách ve Vodňanech, spadajících pod firmu Agrofert, zmiňuje například silný zápach firemního provozu, vykresluje arogantní přístup své nadřízené a práci spočívající například ve vytrhávání brk z drůbeže či její skládání do vaniček. Popisuje svůj silný stres z nevlídného pracovního prostředí a práce, ve které nakonec nevydržela tak dlouho, jak původně zamýšlela. V komentáři také hovoří o pokutách, které jí hrozily mimo jiné za to, že se v zaměstnání o něco opřela. Práce zde bylo jeden čas tolik, že ji nebyla schopna stíhat. Dále natáčela a vykreslila své bydlení na zdejší ubytovně, kde sdílela malý byt s romskou rodinou. Zmiňuje, že někteří její kolegové si nemohou dovolit koupit pračku. Pak navštěvuje romskou kolegyni, se kterou se v motolské prádelně spřátelila a prozradila jí svou pravou identitu. Probírá s ní mimo jiné, proč lidé nezakládají ve špatně placených zaměstnáních odbory a nebrání se. Dalším zaměstnáním, které si Uhlová vyzkoušela, byla práce pokladní v prodejně firmy Albert. Popisuje, co všechno musela doložit, aby zaměstnání získala (maturitní vysvědčení, výpis z trestního rejstříku, zdravotní osvědčení).[pozn. 1] Zmiňuje například pozdější rozhovor s kolegyní pokladní, která jí sdělila, že kvůli pracovnímu vytížení neviděla vyrůstat svého syna. Hovoří o tom, že zaměstnanci na pokladně jsou nuceni se na zákazníky usmívat a toto jejich chování je hodnoceno. Po několika hodinách za pokladnou byla unavená a zkoušela si představit, že její práce je jen hra. V Albertu ji natáčel skrytou kamerou další člen štábu. Poté dokument vykresluje pracovní prostředí továrny na žiletky v Krupce. Posledním zaměstnáním, kde Uhlová tajně natáčela, bylo třídění odpadu ve firmě OZO v Ostravě. V celém dokumentu popisuje i vztahy se svými kolegy. I zde zmiňuje příjemnou spolupráci se svým kolegou, kterému pak nakonec nedokázala sdělit, že zaměstnání opouští. Pracovní prostředí ve firmě ale podle ní bylo obtížné. Silný zápach z odpadu ve firmě OZO nebyl odvětráván, v hale, kde pracovala, žily krysy, a ačkoli měla třídit odpad určený k recyklaci, obsahoval například zdechlinu nebo použité dětské pleny. Několikrát se pozvracela, rozpis směn se dozvídala na poslední chvíli.

U záběrů z každého nového zaměstnání se na obraze objevuje detailní textový popis platových podmínek a informace, v rámci jakých směn Uhlová pracovala, zda a jakým způsobem byl porušován zákoník práce (mimo jiné nedostatek pauz) a další informace, které dané zaměstnání vykreslují. Podle názoru Saši Uhlové zákoník práce firmy často porušují. Záběry z pracovního prostředí jsou ve filmu střídány záběry z rodinného prostředí Uhlové. Dokument částečně sleduje vztah s jejím malým synem, na kterého nemá dostatek času. Její syn to není schopen pochopit a Uhlová se jednou na záběru s ním i rozbrečí. Dále zachycuje její rodinný život jako celek a komunikaci s manželem, která se týká například jeho většího zapojení do péče o rodinu v důsledku velkého pracovního vytížení Uhlové. Opakovaně je natáčeno její velmi časné vstávání do zaměstnání, někdy Uhlová hovoří o velké únavě, kterou v zaměstnání zažívá či zdravotních problémech, které jsou s ním spojené. Dokument také zobrazuje, jak Uhlová cestuje mezi zaměstnáními nebo do práce či způsob, jakým obstarává hlídání syna. V rámci svého doprovodného komentáře k filmu Uhlová také uvažuje o práci v noci, která podle ní škodí zdraví a je vykonávána v rámci mnoha povolání, kde by vykonávána být nemusela.

Podle slov Uhlové velkému množství kolegů, se kterými pracovala, již nezbývalo po zaplacení nájmu dostatek finančních prostředků na jídlo či dopravu. Říká k tomu: „Je pro mě absolutně nepochopitelný, proč lidé, kteří dělají pro společnost užitečnou práci, mimochodem: pokud by do ní zítra nepřišli, tak bychom to sakra pocítili, nemohou vydělávat tolik, aby z toho mohli normálně žít.“[8] Lidé by podle ní měli být při řešení svých nedostatečných mzdových podmínek aktivnější. Uhlová navrhuje ještě další růst minimální mzdy.[4]

Režisérka dokumentu Rychlíková by byla ráda, aby společnost na základě dokumentu začala řešit nízké mzdy a nevyhovující pracovní podmínky části českých zaměstnanců. Dodává k tomu: „O dekády přehlíženém tématu, skutečnosti, že zhruba pětina lidí v republice nedostává za svou práci zaplaceno více než 82 korun na hodinu a nemůže proto vést důstojný život, by se konečně mělo začít diskutovat mezi lidmi, kteří často mají pocit, že svůj osud si každý určujeme sám.“[6] Nízké mzdy v republice jsou podle ní v nepoměru k hospodářskému růstu země.[7]

Bývalý politik a vysokoškolský pedagog Daniel Kroupa přirovnal na Facebooku Sašu Uhlovou k „buržoazní paničce“, později ale upřesnil, že mu nešlo o kritiku Uhlové, ale mladých marxistů, kteří názory Uhlové používají jako „náboje do kanónů boje proti kapitalismu“.[18] Následně Kroupa v rozhovoru v DVTV práci Uhlové na dokumentu pochválil a označil ji za výbornou.[19] Zároveň ale také kritizoval „poněkud ideologický podtext“ práce Uhlové a doplnil: „A je tedy na místě otázka, o co vlastně jde: o pomoc lidem v těžké situaci či o ideologickou obžalobu nového režimu?“[18]

Komentátor Jindřich Šídlo popisoval půlroční práci Uhlové jako věc, „která v české žurnalistice, alespoň jak já ji pamatuji a to pamatuji dost, nemá obdoby“.[2] Podobně o ní hovořil v úvodu svého rozhovoru s Uhlovou novinář Petr Kamberský.[3] Ve světě existuje řada příkladů obdobné filmařské nebo novinářské činnosti.[20] Novinářka Klára Vlasáková v rozhovoru s autorkami dokumentu zmínila velký ohlas, který snímek v médiích vyvolal.[21]

Kulturní redaktor Jan H. Vitvar v komentáři pro Respekt nazvaném „Řídit firmu jako prase“ uvedl, že dokument získal cenu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava právem a „na svět kolem nás (se) – pardon za tu metaforu – nedívá z rychlíku, ale od tvůrců si vyžádal nasazení na hranici sebeobětování, jaké se tu opravdu nenosí“. Dále se vyjádřil, „že tenhle dokument by neměl zapadnout...“ Snímku ale podle něj chybí vysvětlení, proč dané problémy nikdo neřeší.[22]

Filmový recenzent Tomáš Stejskal pro iHNed.cz hodnotil snímek jako „výbornou ukázku dokumentaristiky, kterou si novinářka Uhlová i režisérka Rychlíková poctivě odpracovaly“. Podle něj by dokument mohl českou společnost spojovat. Dále ocenil, že se Uhlová sbližovala s lidmi, s nimiž pracovala. Zmínil také pravděpodobné promítání snímku v ostatních státech.[10]

Filmový kritik Mojmír Sedláček z MovieZone dokument hodnotil v obecné rovině pozitivně, i když podle něj „slouží spíše jako audiovizuální doplnění celé kampaně než svébytný dokument“. Nelíbilo se mu ale, že až příliš působí na lidské city.[23]

Novinářka Karolína Kašparová z E15 označila snímek za „neuvěřitelný počin“ a ocenila odvahu, s níž se Saša Uhlová během natáčení snímku pohybovala v odlišném sociálním prostředí. Prostřednictvím snímku podle ní Uhlová přinesla sdělení „závažné, objevné a vlastně možná i nepříjemné pro různé vrstvy společnosti“. Kašparová film velmi pozitivně hodnotila také v kontextu současné politické situace. Mohl podle ní být „inspirací v boji proti tomu, abychom se jednou opět neprobudili v nějakém hodně ošklivém režimu“.[24]

Novinářka Johana Hovorková z Fora24 kritizovala dokument jako jednostranný. Podle ní „naprosto chybí prostor pro opačný názor na problematiku minimální mzdy. Kupříkladu by se slušelo dát prostor legitimnímu názoru o škodlivých důsledcích minimální mzdy na sociální poměry těch nejchudších vrstev“.[25]

V rámci Cen české filmové kritiky byl film koncem ledna 2018 oceněn v kategorii „Mimo kino“, která hodnotila kinematografické počiny mimo klasickou kinodistribuci, vznikající pro televizi či internet.[30]

Spolu se snímky Červená, Mečiar, Nechte zpívat Mišíka a Svět podle Daliborka obdržela Hranice práce nominaci na cenu Český lev 2017 v kategorii nejlepšího dokumentárního filmu.[31]